Ahoj, ahoj, ahoj ☺️ Vím, že tu dílek měl být už ve čtvrtek ale tenhle týden byl natolik chaotický, že jsem vůbec nestíhala. Jako omluvu jej tedy přidávám dnes, mimo původní plán 🙇♀️
Ziwa Arlett
Trvá čtyři dny, než přijdu na to, jak trefit terč a pak další tři, než trefím střed. Mám z toho ohromnou radost. Sáhnu po dalším šípu a pokusím se to zopakovat. A woalááá... Povede se!
Já na to přišla! Zajásám v duchu a běžím najít kluky. Možná se to zdá šílené, ale chci, aby to věděli.
,,Eriku, Irisi! Dala jsem střed, a bez podvádění!” vtrhnu do salonku. Už dávno jsem si všimla, že tady je najdu se sto procentní pravidelností. Iris tu má čas vyřídit si záležitosti ohledně teritoria a Erik jen tak lelkuje. Někdy sice na celý den zmizí, ale večer se zase záhadně vrátí. Nejspíš chodí špehovat Xaviera. Mého strýce a nynějšího vládce Chloedie. Dokavaď se mu nic nestane, nechávám ho být, ale pak ať si mě nepřeje.
Iris se jen pousměje a zase se skloní k nějakým papírům, zatím co mě Erik poplácá po hlavě, jako kdybych byla pes.
Jen se na něj zazubím.
,,Řekla jsi to už Daimonovi?” zeptá se zvědavě.
,,Ne, nevím kde je.”
,,Myslím, že šel do stájí.” podívá se na mě Iris od papírů. V jeho očích jasně čtu výzvu a je mi jasné, co to znamená. Stáje - koně. Koně - zrůdy a mně se teď opravdu nechce se s nimi setkat, ale zase na druhou stranu... Když už jsem zvládla tohle!
Dřív, než si stačím uvědomit, co dělám, stojím před vysokou budovou s rukou na klice těžkých vrat. Nikdy jsem v ní vlastně nebyla. Mé jediné setkání s nimi bylo tehdy na louce. Vůbec nevím, co by mě tam mohlo čekat. Určitě boxy plné těch... těch... těch tvorů, kterým tady říkají koně. Ale aspoň budou zavření a nebudou jen tak volně pobíhat kolem.
,,Ach jo, mám já tohle za potřebí?” zhluboka se nadechnu, abych si dodala odvahu, než vezmu za kliku a otevřu. Vzápětí si oddechnu úlevou. Boxy jsou prázdné, takže se své nejhorší noční můře nemusím postavit hned teď.
,,Daimone?” zavolám šeptem. Přece jen, co kdyby na mě odněkud nějaká ta koňská hlava vykoukla? Ne ne, raději opatrně, i když si připadám jak zloděj, jak se tady tak plížím. Pomalu se kradu chodbou a přeopatrně nakukuju do každé skulinky, jako kdybych čekala, že na mě odtamtud vyskočí něco, co by si mě nejraději dalo k obědu. Pravda, přiznávám, že to není nemožné, ale v tomhle panství hlavně nepravděpodobné.
,,Daimone?” zavolám o něco hlasitěji, ale opět mi odpoví pouze ticho. Jen vzadu se ozve tichý šramot. Jestli jsem se za těch úděsných tréninků něco naučila, tak to mohla být jedině ostražitost. Jsem teď o hodně vnímavější k okolním zvukům. Opatrně přecupitám k zadnímu boxu a nakouknu dovnitř. V příští chvíli mám chuť s křikem vzít nohy na ramena.
Zevnitř na mě totiž vykoukla hlava jednoho z těch koní. Něco v tom hlubokém pohledu mi ale přimrazilo nohy k podlaze a já se nemohu hnout. Nevím co, ale něco mi na něm připadá jiné, jistým způsobem milejší.
أنت تقرأ
Ledový kosatec; Linett
الخيال (فانتازيا)Člověk by řekl, že jedinými starostmi patnáctiletého puberťáka, je dokončit devátou třídu a jít na střední školu. To však není případ naší Jany. Obyčejné studentky, která krátce po svých patnáctých narozeninách zjistí, že ne vše je takové, jaké se z...
