Ledový kosatec; Linett

39.díl

„Takže všechny ty historky...“ ani nemusím dopovídat otázku a Erik už souhlasně kýve hlavou.

Pevněji sevřu luk, když si vybavím všechny ty historky o ztracených dětech a přepadeních, které si mezi sebou šeptem vypráví služebnictvo. Všechny mají jedno společné. V blízkosti byly krátce před tím vždy spatřeny kočky.

Potřesu hlavou, abych z ní vyhnala chmurné myšlenky a položím další otázku.

„Říkal jsi, že tu jsou i nebezpečnější tvorové. Kdo to je?“ 

„Šavlozubové.“ jeho odpověď mi vyrazí dech. 

Copak oni ještě existují? O šavlozubech jsem četla v jedné z Irisových knížek. Za vlády královny Iris jich tu žilo hodně, ale po tom, co byla zabita, jako kdyby se do země propadli. Od té doby se stali pro obyvatele Chloedie legendou. Chtěla bych se zeptat ještě na pár dalších věcí, ale Erik zvedne varovně ruku a pokyne mi, abych byla zticha.

Tiše se za ním přikrčím, a opatrně vykouknu nad hustým podrostem. Za vysokým křovím se ukrývá úzký potůček, kam pravděpodobně chodí pít lesní zvěř. Na plochém kameni sedí velký zajíc. Už si začínám zvykat na to, že tihle mají srst jako hrubosrstý jezevčík a ne ten krásný samet jako tomu je na Zemi. 

Zatím si nás nevšiml. Jeho plnou pozornost zaměstnává pečlivá očista rozježeného kožíšku. 

Sleduju Erika, který přeopatrně vytáhl z toulce jeden šíp, s hrotem ostrým jako břitva a připravil ho ke střelbě. Pomalu, tak aby nadělal co možná nejméně hluku, napnul tětivu a zamířil... Zajíc ani neměl čas postřehnout blížící se nebezpečí. 

„Pěkná rána.“ pochválím svého Mága, když za ním lezu z úkrytu.  „Netušila jsem, že umíš tak dobře střílet.“

„Podceňuješ mě?“ v očích mu zasvítí pobavené světýlko a obočí zmizí pod záplavou černých vlasů.

„Ne to ne, jen... Myslela jsem, že se spíš spoléháš na svou magii.“ pokusím se mu to vysvětlit.  

„Někdy je nutné nespoléhat se jen na magii.“ pokrčí Erik rameny a přehodí si pytel s úlovkem přes rameno.  „Mimochodem, příště jsi na řadě ty.“ kývne směrem k mému luku.

Jen se na něj zazubím. Sama jsem mu to chtěla navrhnout.  Zdá se, že můj Mág má stejné nápady, a tak se to za chvilku zvrtne v soutěž o největší úlovek. Jsme naštvaní, když mineme a radujeme se z neúspěchu toho druhého. Možná je to trochu škodolibé, ale my to tak nebereme. Navíc jsem zjistila, že ačkoliv už dokážu trefit terč, s pohybujícím se cílem mám pořád menší potíže.

I když... dobrá nebudu lhát. Mám VELKÉ potíže s pohybujícím se cílem. Ve skutečnosti netrefím nic, co nestojí na místě. Když to Erik zjistil, schválně mi zvěř začal plašit a dobírá si mě, že s takovou skončím bez večeře. Nejradši bych ho něčím bacila, ale nechci si zničit luk a nic jiného po ruce zrovna nemám. Nezbývá mi tedy nic jiného, než svého milovaného Mága pouze zpražit rozzuřeným pohledem a dál se snažit. I když pochybuji o tom, že se na celé situaci něco změní.

S povzdechem založím šíp a přikrčím se u hustého křoví. Na malé mýtince na okraji lesa se v trávě pohybuje několik divokých krůt a jsou plně zaměstnány sháněním něčeho k snědku.