Ledový kosatec; Linett

20.díl

Překvapeně se rozhlížím po tržnici. Podél celé hlavní ulice je rozestaveno mnoho stánků s různými potravinami, hrnečky či talířky. Prostě se vším, co by mohli lidé... Ehm, pardon, démoni potřebovat. Kdyby nebylo těch podivných postaviček, pobíhajících všude okolo, vypadalo by to tu jako na jakékoliv jiné tržnici v lidském světě.

Z překvapeného rozhlížení mě vytrhlo až Erikovo pobavené uchichtnutí.

,,Co je?" trochu nechápavě se na něj otočím.

,,Něco takového jsi asi nečekala, co?" šklebí se vesele. Musím přiznat, že má pravdu. Netuším, co jsem očekávala, ale rozhodně to nebylo téměř lidské chování. Snad jsem si myslela, zde budou mezi polorozpadlými budovami pobíhat zdivočelá monstra, bažící pouze po krvi a vzrušení z boje. Ani v nejmenším jsem však nepočítala s poklidným obrázkem nakupujících démonů, smlouvajících s prodavačem výhodnější cenu cibule a brambor.

,,Asi jsem se zbláznila." zatřesu hlavou ve snaze vyhnat zmatenost z mysli. Ještě se párkrát zhluboka nadechnu, než se konečně odhodlám vykročit vpřed. 

,,Půjdeme?" otočím se na svého Mága a snažím se při tom nevnímat tu děsuplnou auru, kterou je toto místo doslova přesyceno, i přes jeho civilizovanost. Přiznávám, že kdyby se mnou nebyl Erik, nikdy bych se do těchto ulic nevydala. To už bych se radši postavila Irisiným vlkům, a že z nich jsem měla opravdu hrůzu.

Erik mě po pár krocích opět předběhne a vede davem na druhou stranu přeplněné ulice. Nestačím se ani pořádně rozhlížet kolem sebe, jak moc se bojím, abych ho neztratila z očí. On, na rozdíl ode mě, se tu totiž vyzná.

,,Pospěš si, za chvíli bude svítat. Musíme to do té doby stihnout." pobídne mne a ještě přidá do kroku. Musím popoběhnout, abych mu stačila. 

Erik se davem proplétá s nebývalou jistotou. Mrštně se vyhýbá všem těm démonům, aniž by do někoho vrazil. A navzdory tomu, že už téměř běžím, se mi můj Mág velmi brzy ztratí z dohledu. A jako kdyby toho neštěstí nebylo už dost, nohy se mi zamotají do toho zpropadeného pláště a já hodím na zem ukázkového princeznovského placáka. Ale nemyslete si, žádná ladná piruetka, královské zamávání rukou a pak ladné sesutí na zem se nekoná. To ne. Doslova tam sebou uprostřed té špinavé ulice plné démonů švihnu, jak pytel cementu a při tom s sebou vezmu prvního démona, který jde kolem.

Dřív, než se stačím vymotat z pláště, démon se nade mnou už výhružně tyčí a já musím potlačit odpor a touhu zvracet, když pomyslím na to, že jem se něčeho takového dotkla.

,,Hej! Neumíš dávat pozor na cestu!" vrčí to monstrum rozzuřeně, zatím co chapadélka na jeho bradě a ústech se mezi sebou začnou vlnit a vájemně proplétat.

,,J-Já se omlouvám." zakoktám a otřesu se odporem. 

,,Omlouváš? Tak ty se omlouváš!" zahřmí. Rozhlédnu se, ale nikdo si nás nevšímá. Kde je ksakru ten Erik, když ho zrovna potřebuju? Zatracenej Mág!

,,Tvá omluva je mi k ničemu! Vrazilas do mě!" sklání se nade mnou s hrozivou grimasou a já už začínám vidět andělíčky. 

Náhle mne hrubě popadne za límec a vtáhne do jedné z temných uliček, kde se mnou praští o hrubou stěnu. Naštěstí se mi podaří náraz na poslední chvíli trochu zmírnit rukama, které natáhnu před sebe. Sice si odřu dlaně o hrubou omítku, ale to je mi teď absolutně jedno. Lepší to, než zlomený nos a monokl. Jen počkej, Eriku, až mi přijdeš pod ruku. Já si to s tebou ještě spočítám. Slibuju mu v duchu, zatím co démon se mnou opět smýkne. Nohy mám tak zamotané, že už mne dál nedokážou nést. Nebýt pevné stěny za mými zády, skončila bych jistě na zemi.