Ledový kosatec; Linett

38.díl

Vesměs je to skoro vždycky jeden a ten samý, otřepaný příběh. Království upadá a lid zoufale čeká na návrat právoplatného panovníka, který by všechno opět vrátil do pořádku. Nastolil mír a klid zbraní. I já mám ve svém vlastním šuplíčku několik příběhů, které jsem napsala na toto téma. Tak například Plamínek, Sayara, Kamarádka z legendy, Karmínie, Kartago a Šarí. Trošku podobný je tomu i Bílý drak. Souhlasím s názorem, že už je toho opravdu dost, ale každý z těch příběhů, je něčím originální.

Juuni Kokuki mě ale naprosto uchvátilo. Nejdřív jsem na něj narazila v kresleném zpracování. Brouzdala jsem po netu, a hledala nějaké anime, do kterého bych se mohla zakousnout a najednou jsem narazila na Dvanácté království. Společně s hrdinkou jsem prožila neuvěřitelný příběh, ale vadilo mi, že si jej nemůžu nosit sebou a tak jsem začala hledat.

Trvalo to dlouho, dokonce jsem ani netušila, jestli existuje i psaná verze, ale nějakým zázrakem jsem jednou objevila na internetu stránku a nemohla uvěřit svým očím. I když to byl amatérský přepis celého příběhu, okamžitě jsem po něm sáhla. Byl to hodně otřepaný svazek, stránky byly zašedlé a trochu pokroucené, ale přes to bych na ni nedala dopustit.

Když teď o tom přemýšlím, můj vlastní, životní příběh je tomu hodně podobný. Skoro můžu říct, že je to jen další otřepaná fráze, vzniklá z pera nějakého autora. Z mého pera. Ovšem s tím rozdílem, že já jej skutečně žiju. Kdyby šlo o pouhou fikci, věděla bych už od první stránky, že všechno dobře dopadne. Že hlavní hrdinka přežije, potrestá zlo a nakonec usedne na trůn, odkud bude až do smrti vládnout svému království čestně a spravedlivě. Jenže já to nevím. Já jsem z masa a kostí. Dýchám stejný kyslík, jako dýchají ti, jež napsali ty knihy.

Nevím, jak dopadne můj příběh. Co se stane s těmi popsanými stránkami, které posílám Monice, a ze kterých se dozvídá pravdu. Co když můj příběh zůstane nedopsaný? To nevím, ale nemá cenu nad tím vším teď přemýšlet. Tuhle otázku budu řešit, až to bude nutné, takže teď se jen hlouběji zavrtám do svého hnízdečka a konečně se plně ponořím do magického světa společně s Youko a jejími přáteli.

Ani nevím, jak dlouho už tu sedím a čtu. Jako vždy jsem se nechala plně pohltit popsanými stránkami knihy a přestala dávat pozor na okolní svět. Na to, že někdo narušil soukromí stáje, mě upozorní až Zi, která náhle pohodí hlavou a tlumeně zaržá na pozdrav.

Překvapeně zvednu hlavu a zadívám se nad dvířka boxu. Chvilku trvá, než donutím myšlenky vrátit se od napínavého příběhu k realitě a pochopím, že se dívám na usměvavou tvář svého Mága.

„Eriku? Co tady děláš?" překvapeně zamrkám a založím si knížku na stránce, kde jsem skončila.

„Všude jsem tě hledal. Napadlo mě, že už tě asi nebaví být tu celé dny nečinně zavřená a možná bys ráda něco podnikla." pokrčí neutrálně rameny. Teprve teď si všimnu špičky luku, který mu vykukuje zpoza zad. Na levém rameni má zavěšen toulec plný šípů.

„A tou zábavou, máš na mysli co?" Trochu se ve svém hnízdečku zavrtím. Začínám tušit, kam těmi slovy směřuje.

„Myslel jsem, jestli bys se mnou třeba nechtěla vyrazit na lov. Samozřejmě se budeme držet pouze v teritoriu dvojčat." dodá rychle, jako kdyby se bál, že bych ho hned táhla někam hodně daleko. Nevadí mi to. Před nějakou dobou jsem si prošla mapu teritoria a upřímně... Je obrovské. Je tak moc obrovské a já z něj za celou dobu, co tu jsem, viděla zatím pouze hlavní sídlo a cestu k Argenthee.