Ledový kosatec; Linett

53. díl

„Děti, těchto párů byly jiné. Kříženci. Půl démon, půl člověk. Některé bylo snadné ukrýt. To ty, které se narodily bez znaků svého démonského rodiče. Ti ostatní...“ útrpný povzdech a potřesení hlavou.

„Vladař si velice rychle všiml jejich odlišnosti. Jeho věrní pro něj křížence začali vykupovat od zoufalých rodičů a on tak začal se svým chovem.“

Mám co dělat, abych v sobě udržela snídani.

„Promiň, ale řekla jsi vykupovat?“ nedokážu si představit rodiče, kteří by se dobrovolně vzdali svého dítěte pro pár zlatých. Argenthein pohled však mluví za všechno. Nebylo to dobrovolné!

„Rodič udělá všechno pro to, aby jeho dítě přežilo. I kdyby to mělo znamenat se jej vzdát. Prodat do otroctví. Ostatně... neměli na výběr. Ti, kteří odmítli... Čekal je mnohem horší osud, než odloučení od dítěte. Nehledě na to, že paradoxně se malí kříženci měli u Vladaře lépe, než kdyby zůstali se svou rodinou. Obzvláště těm, u kterých se zjistilo určité nadání.“

Švadlena pískne na klisnu, která se od nás až moc vzdálila. 

„Myslíš magii?“ nedá mi to, abych se nezeptala. I když mi to nesedí. Vždyť magie je přeci spojena s královnami.

„Ne, magie ne. Z toho spojení se zrodili Stopaři.“ prozradí mi s tajemným úsměvem. „Stopaři tu byli mnohem dříve, než Mágové. A paradoxně... za Vladařovi doby se měli mnohem lépe, než nyní. Tehdy byli vysoce oceňováni pro svůj talent najít kohokoliv kdekoliv. A Vladař si byl této jejich schopnosti velice dobře vědom. Velice si jí cenil, a hádám, že uhádneš proč.“

Jo, to má pravdu. Až moc dobře si umím představit, na co je potřeboval. A štvanice mohla začít.

„Nikdo už se před ním nedokázal schovat. Stopař dokázal odhalit i toho nejlépe ukrytého démona. Stejně jako člověka, v jehož žilách kolovala pouze jediná kapička démonské krve, zředěna nesčetnými generacemi čistokrevných potomků.“

Ta skutečnost je tak neuvěřitelná, že kdybych nevěděla, čeho jsou Stopaři skutečně schopni, nevěřila bych.

„Štvanice, která pak začala, málem zničila celou naši zemi. Málem vyhladila všechny démony do jednoho. A tehdy se zrodily královny. Asi tě nepřekvapí, že vzešly z nečistokrevných. Jejich matka byla kříženka.“ mrkne na mě spiklenecky.

„Podařilo se jim to, co nikomu jinému za celá staletí. Ovládnout ten nekonečný magický proud, který nás tu obklopuje a stvořit něco úžasného. Magii. Společně ji pak předali svým lidem, aby se mohli Vladaři ubránit, a když byl pak svržen, byly zvoleny královnami. Věděly však, že naše rasy se nikdy zcela nesmíří. Vždy tu už bude jakási vzájemná rivalita, a tak se rozhodly zemi rozdělit na dvě části. Daimon vládla Temnotě, démonům. A Iris Světlu, lidem. Ani jedna z nich však nebyla tak silná, aby dokázala sama vládnout polovině našeho světa, a tak své země rozdělily na území. Menší království a Teritoria. Nižší vládci jim pak snáze pomáhali udržet pořádek.“

„Ale jak tedy vznikl ten zákon?“ nedá mi to, abych se nezeptala. Ano, příběh to je sice poutavý, značně děsivý, ale i poučný. Přijde mi však, že se na hlavní otázku jaksi zapomnělo.

„Díky závisti a strachu. Královny daly démonům a křížencům magii. Lidé ji nebyli schopni ovládnout. Alespoň ne v takovém měřítku. Pouze základní živly. Tak vznikly rodiny Mágů. Lidé s pouhou kapičkou démonské krve. S pouhou kapičkou pro magické nadání.“ pozvedla ruku a na konečcích prstů jí zatančily vodní kapky.

„Daimon na své straně země zřídila magické školy, kde se děti od mala učily sžít s magickým proudem a ovládnout jej. Avšak ne všichni tomu byli schopni. Ne ti, v jejichž žilách převládal odkaz lidské krve.“

„A tak přišla další válka?“ neodolám otázce.

„Ano. I když trochu jiná. Říká se, že když Iris zemřela, její sestra upadla do žalu tak hlubokého, že vysvobodit ji mohla pouze smrt. Nikdo neví, kolik je na tom tvrzení pravdy, jisté ale je, že obě královny zmizely. A démoni... Naše paměť je dlouhá. Hodně dlouhá. Stejně jako naše životy. A mnozí z nás si stále pamatovali, jaké to bylo žít pod krutovládou někoho s mocí.“ pevně semkla víčka k sobě a já jen doufám, že ona sama Vladaře nezažila.

„Démoni, ti bezmocní z nás, se vzbouřili. Školy se zavřely a na magii se pomalu opět zapomnělo. Zůstali pouze vládci. Vázáni přísahou, která jim brání bojovat. Začít další válku. Sem tam se mezi námi objeví někdo, kdo stále dokáže magii ovládnout. Ten je pak odtržen od rodiny a umístěn do Teritoria, jehož vládce zemřel.“

„Ale proč?“ stále nechápu.

„Protože jakmile máš podporu rodiny, jsi všemocná. A je jedno jak pochybně to zní. Máš někoho, na koho se můžeš kdykoliv spolehnout. Někoho, komu můžeš bezmezně důvěřovat, a na koho se můžeš kdykoliv obrátit s prosbou o radu. Jakmile ale o ni přijdeš...“

„Nemůžeš vědět, komu věřit...“ pomalu to začínám chápat. Nesnažím se tvrdit, že to není systém totálně postavený na hlavu, ale už asi vím, jak to autor toho stupidního zákona myslel. Můžeš mít sice moc, ale už nikdy nebudeš mít oporu rodiny. A bez opory ostatních, když jediný, komu můžeš věřit jsi pouze ty sám, navíc vázán přísahou nebojovat... Málokdo by měl chuť rozvracet světy, když vládne mír. Snad jen touha zabít toho, kdo tenhle stupidní zákon vymyslel, by převládala.

Překvapeně zamrkám. To, co mě napadlo, je totiž tak absurdní, až se mi tomu nechce věřit.

„Argentheo, je možné, že byl ten zákon původně myšlen jen jako velmi špatný vtip?“

„Tleskám, princezno Linett.“ mrazivý hlas, po mé levici je spíše děsivým zasyčením, než čímkoliv jiným. Ani jsem si nevšimla, kdy jsme vstoupily do jakési podivné zříceniny. Kamenné stěny spíše připomínají jeskyni, než cokoliv jiného, avšak průhledem ve stropu sem dopadá mdlé světlo modrého měsíce.

Navzdory Argentheině klidu se málem dám na zběsilý útěk, když se větve zdánlivě již dávno mrtvého stromu pohnout a z jeho stínu vystoupí shrbená, zahalená postava. Pouze švadlenin železný stisk kolem mého zápěstí mě donutí zůstat stát. Ruka na mých ústech utlumí jekot.

„Tak jsi ji přivedla.“ další děsivé zasyčení. Cítím na sobě zkoumavý pohled tvora přede mnou. Ruce se pomalu zvednou a kostnaté prsty, připomínající nejvíce ze všeho spáry opeřeného dravce, sundají z hlavy toho tvora kápi.

Málem se mi srdce zastaví hrůzou.

Lysá hlava, pokrytá šupinami a obličej, připomínající ještěra. Oči, působící až příliš lidsky, přes to s úzkou zorničkou plaza jsou jen další bizarní hříčkou přírody. Skoro bych i čekala, že z úst každou chvíli vykoukne rozeklaný jazyk, aby ochutnal vzduch, avšak sval, který ta obluda ukrývá v ústech, je až příliš lidský. Na rozdíl od kuželovitých, ostrých zubů.