Ledový kosatec; Linett

36.díl

Zmateně zamrkám, abych z očí dostala ledové krystalky, a zadívám se na služku, která mě probodává pichlavým pohledem. Zrovna tahle mě moc nemusí a opačně to platí dvojnásob. Nikdy si nenechám ujít příležitost, abych jí život tady na panství nějak neosladila, a že ona nezůstává daleko pozadu! Ať už se jedná o cukr v solničce, náhodné zakopnutí, které většinou končí tím, že mi celý obsah svého nákladu hodí na hlavu nebo těmito ranními budíčky.

Na oplátku jsem jí párkrát nechala přimrazit boty k podlaze, nebo zchladnout horkou vodu na úklid a... Jo, přiznávám, že ten inkoust jsem jí do vody na prádlo přimíchala taky já. Taky už se stačila přesvědčit, že celá cukřenka v polévce opravdu není moc dobrá a jak se na ni tak dívám, asi ji nechám, aby se přesvědčila, že se směsí mouky a drcené pálivé papričky se opravdu prát nedá. 

Musím se hodně přemáhat, abych ukryla posměšný úšklebek za netečnou masku, a probodnu ji očima.

,,Co chceš!” zavrčím na ni. V duchu jí musím připsat malé, bezvýznamné plus za to, jak statečně mi můj vražedný pohled oplácí.

,,Náš pán Daimon tě očekává. Tak sebou hni.” sjede mě pohrdavým pohledem a na odchodu za sebou nezapomene třísknout pořádně dveřmi. Občas mám strach, aby nevypadly z pantů. Na její chování vůči mně neřeknu ani slovo. Už jsem si zvykla, že mě nepovažuje za nic víc, než pytel odpadků a i tomu možná věnuje více pozornosti. S povzdechem se pokusím vstát, když zjistím, že jsem se jaksi neúmyslně přimrazila k mokrému prostěradlu, které je najednou tvrdé jak kámen. Nechtěně jeden zmrzlý záhyb zlomím a kousek látky mi zůstane přimražen k levé ruce. 

Hádám, že tohle se klukům nebude líbit. Nešťastně se podívám na zničené povlečení, než jedinou myšlenkou stáhnu led zase zpátky. Bohužel, poničená vlákna už sešít dohromady nedokážu. Už vidím Irise, jak se zase bude rozčilovat, až...

,,Proboha Jano, co se tu stalo?” ve dveřích stojí Erik a třeští oči na hromádku roztrhané látky u mých nohou. Jen se na něj otočím s pozdravem a zase se skloním k posteli. Už mi zbývá pouze sundat povlak z polštáře... Aha, tak nic, no. Opravdu nemá cenu komentovat peří, které se rozlétlo všude kolem. Ani se nemusím dívat na rozpáraný lem. Zřejmě jsem toho zničila víc, než se mi prve zdálo.

,,To nic, jen se mi něco zdálo. Noční můra, nic víc.” zalžu a pokusím se na něj usmát, ale ruce se mi, z kdo ví jakého důvodu, náhle roztřesou.

,,Opravdu?” pozvedne pochybovačně obočí a založí si ruce na prsou.

,,Jo, nic jiného v tom nebylo. Jdu se vykoupat, za chvilku jsem na snídani, tak na mě prosím počkej.” nechám roztrhanou látku roztrhanou látkou a vydám se směr koupelna.

,,Dobře. Hlavně si pospěš, Daimon nemá zrovna dvakrát dobrou náladu.” zabručí. Jen kývnu na souhlas a zmizím za zavřenými dveřmi. Zdá se, že nejen já jsem dneska vstala špatnou nohou z postele.

****

Ztěžka se opřu o umyvadlo a podívám se na svůj odraz v zrcadle. Ještě jsem si nenasadila kontaktní čočky, a tak si můžu pořádně prohlédnout duhovky, jejichž barvu jsem vždycky tak moc nesnášela. Spolu s barvou svých vlasů. Bylo to, jako kdyby každá buňka v mém těle křičela: Ona sem nepatří!! Nikdy bych si sama netroufla tvrdit, že to tak skutečně je, i když jsem vždycky cítila, že jsem jiná.

Na kohoutku si nastavím příjemnou teplotu a vlezu pod sprchu. Rychle se opláchnu a vylezu. Natáhnu se po modrých šatech. 

,,Opravdu je tohle všechno pořád nutné?” zamyslím se nahlas, když si spletu vlasy do copu a nasadím kontaktní čočky. Oči objedu černou tužkou a zvýrazním řasy. Nic víc, nic míň. Najednou se na mě ze zrcadla dívá úplně jiný člověk a já poprvé v životě zapochybuji, kdo vlastně jsem. Proč utíkám před tím, Co jsem?  Vždyť, svému osudu se  člověk nikdy nevyhne. Ať už se snaží, jak moc chce. 

Otevřu dveře a proběhnu pokojem. Cestou popadnu Erika za ruku a vláčím ho za sebou. Už zase jdeme pozdě.

,,No teda Jano, jestli někdy něco stihneme v čas, přísahám, že se naučím ovládat oheň.” zabrblá můj Mág udýchaně, když se zastavíme před dveřmi do jídelny. Podle postavení modrého kotouče na obloze hádám, že máme tak půl hodiny zpoždění. No to zase bude průšvih.

,,Beru tě za slovo, bráško.” uculím se na něj a otevřu dveře.

,,Dobré ráno, všichni.” zahalasím a s úsměvem od ucha k uchu si to namířím ke svému místu. Postřehnu, jak Irisovy cuknou pobaveně koutky, zatím co Daimon se sotva drží, aby po mě něčím obzvlášť těžkým nemrštil a nepřipravil mě tak o život.

„Jdeš pozdě.“ procedí mezi zuby.

,,Omlouvám se, ale ráno jsem se vzbudila přimražená k posteli. Chvilku trvalo, než jsem se z toho dokázala vyhrabat.” pokrčím rameny a sednu si. Ještě přetrpím jeden jeho zamračený pohled, a pak už je kupodivu klid. Dokonce se mi i daří držet se všech způsobů, které mi tolikrát vštěpovali do hlavy. 

Po snídani se chystám zeptat Daimona, jak budeme pokračovat v tréninku, ale předběhne mě.

„Dneska máš volno. Můžeš si dělat, co budeš chtít, když neopustíš hranice našeho teritoria.“ probodne mě rudým pohledem, než vstane a vypluje z místnosti jako temný přízrak. Dlouhý plášť za ním při tom vlaje jako smuteční závoj. Překvapeně zamrkám a podívám se na Irise, který se na svém místě zubí, jako batole, které je nadšené ze svých prvních krůčků.

„Stalo se něco?“ 

„Ano i ne, jak se to tak vezme.“ nepřestává se culit démon a spiklenecky na mě mrkne. Možná, že kdybych měla o trošičku větší mozkovou kapacitu a neseděla si na vedení, nejspíš by mi i došlo, co má ten jeho úsměv znamenat. Takhle mi je jedinou útěchou to, že Erik se tváří stejně nechápavě jako já. 

„A řekneš mi co?“ pokusím se mu napovědět, že jsem úplně tupá a jaksi mi nedochází význam celé situace, ale tím jen přileji olej do ohně. Iris se najednou usměje tak moc, až mám strach, aby si neroztrhl pusu.

„Tak zaprvé...“ zvedne ruku a začne odpočítávat na prstech. Vypadá u toho jako malé dítě a já si v tu chvíli bezděčně vzpomenu na učitele informatiky, kterého jsem upřímně nesnášela, a který si ze mě pokaždé utahoval, protože i já jsem si vždycky ráda odpočítávala na prstech. Jeho věta: Ještě, že ty prsty máme, co, Jánská? Mi najednou vyvstala na mysli stejně jasně, jako kdyby ten velký hromotluk stál teď tady přímo vedle mě a říkal mi ta slova do očí.

„... podařilo se nám do paláce tvého strýce propašovat zvěda, takže od teď budeme mít všechny informace o tom, co se tam děje.“ Iris se zavrtí a zvedne druhý prst. „Za druhé, Daimon má dobrou náladu, protože se zase viděl s Argentheou. Být tebou, dal bych si pozor, nebo tě odsud už nikdy nepustí, aby měl nějakou záminku, proč se se svou sestrou musí tak často vídat.“ zazubí se a já mu úsměv  oplatím. V duchu s ním ale moc nesouhlasím. Daimon má dobrou náladu? Když si vzpomenu na ten jeho zamračený výraz, vůbec se mi tomu nechce věřit. Jestli ON má dobrou náladu, tak v tom případě Já, jsem přírodní bruneta.

„A nakonec za třetí...“ nepřestává démon vypočítávat a vůbec si nevšímá mých myšlenkových pochodů, i když vím, že mi musí být jasně vidět na očích. Protože, i když jsem na Zemi perfektně ovládala tu schopnost, nazývanou Pockerová tvář, tady na ty démony to zdá se neplatí. Tady jsem pro všechny jako otevřená kniha a ne bezpečně uzamčený trezor, jak jsem si vždycky myslela.