Ledový kosatec; Linett

3.díl

Netuším, kolik času jsem strávila v té lákavé temnotě nevědomosti, ale když konečně opět otevřu oči, panuje kolem stále stejná tma. Hvězdy na nebi dál vesele září a já bych hodně ráda věřila tomu, že to všechno byl pouze špatný sen, kdyby nebylo ostré bolesti ve zraněném koleni. Po tom zběsilém úprku mě bolí všechny svaly v těle. Dokonce i ty, které nemám! 

A ačkoliv se stále cítím hodně dezorientovaná, uvědomuji si vedle sebe něčí přítomnost. Pokusím se na neznámého zamžourat skrze těžká víčka, ale výhled mi zaclání neposlušný pramínek vlasů. Paže mám jak z olova, když se je pokouším zvednout s úmyslem odstrčit pramínek vlasů stranou a při tom cítím, jak mi po ruce cosi sklouzlo. Ve vzduchu se zavlnila jemná látka černého pláště a neslyšně sklouzla k zemi.

,,Tak už jste vzhůru, výsosti?” příjemný hlas dokázal zahnat veškerou otupělost během vteřinky.

Prudce se vymrštím do sedu, nedbajíc na protestující svaly. Při pohledu na pohledného mladíka, přibližně mého věku, najednou nejsem schopna slov. Cítím, jak mi srdce v hrudi začalo zběsile bít, jako kdyby se chtělo dát na úprk. Horkost ve tvářích mi lépe než cokoliv jiného napoví, že jsem svůj boj s červenáním prohrála na plné čáře. A přesto je tu něco, co mi nesedí. 

Několik dlouhých, mlčenlivých minut si prohlížím ty povědomé rysy. Uhlově černé, rozježené vlasy a zářivě modré oči, aniž bych si uvědomovala nevhodnost svého počínání. 

Ten chlapec mi někoho připomíná. Někoho...

To uvědomění je jako blesk z čistého nebe, ale dřív, než se zmohu na vyděšené zalapání po dechu, či zběsilý úprk někam do bezpečí, opět promluví.

,,Pokud se cítíte lépe, výsosti, měli bychom se vrátit.” usměje se přívětivě. V tu chvíli mám chuť skočit mu po krku. Jaká výsosti?!

,,To jste se všichni zbláznili? Jaká pak já bych mohla být princezna!” poukážu na svou ne zrovna štíhlou postavu. 

,,A vůbec. Co to bylo krucinál za příšery!” nenávidím, jak mi hlas roztřeseně přeskakuje. Můj plamenný proslov tak zní spíše jako ustrašené kňourání, než rozzuřené běsnění.

Mladík poněkud zaskočeně zamrká. Zdá se, že jsem ho svým nepřátelským postojem značně překvapila. V obraně vystřelí ruce před sebe, jako kdyby se bál, abych mu neskočila po krku, čímž si ani já sama nejsem teď momentálně jistá.

,,Ale... ale vy jste, princezna.” mumlá nesrozumitelně.

,,COŽE!! Lidi, co je to s vámi dneska? Já a…" zavrtím beze slov hlavou. Cítím se hodně zmatená, ale ještě více rozzuřená. Proč tu všichni žvaní o něčem, čemu nerozumím?!

,,Prosím, výsosti, upokojte se trochu. Mohu to všechno vysvětlit..." snaží se, ale já ho nechci poslouchat.

,,Ne! Já nechci slyšet žádný smyšlený báchorky! Jestli mi nějak rozumně nehodláš vysvětlit, co to bylo, odcházím!" utrhnu se na něj. S pozdvihnutým obočím čekám, ale kluk jen dál stojí mlčky na místě a nevypadá to, že by se chystal mluvit.