Ledový kosatec; Linett

47.díl

„Hledal jsem svou snoubenku. Ztratila se před mnoha lety. Říkalo se, že zemřela, ale v poslední době jsem zaslechl zvěsti, že ji drží na území démonů.“

„Smím se zeptat na její jméno?“ bráška prince opatrně podepře a pomůže mu na nohy.

„Princezna Linett z hlavního královského rodu.“ Málem upustím malé, chlupaté klubíčko, které jsem prve sundala z jedné z vysokých větví. Upře se na mě vyčítavý, čokoládový pohled se zelenými flíčky kolem černé zorničky. 

„A proto jste se sám vydal na území démonů, abyste ji našel? To jste musel riskovat život váš i vaší klisny, jen kvůli nějakým hloupým povídačkám?“ zavrčím. Stočí se na mě dva pohledy. Jeden zelený, druhý modrý. Oba překvapené. „Kvůli tomu vašemu hloupému výletu tu dnes zemřelo mnoho nevinných životů!“

„Byly to jen kočky.“ jeho laxní odpověď mě dostává do varu.

„Ano. A vy jste JEN člověk! Když si sundáte všechny ty třpytivé ozdůbky a zahodíte šlechtický titul, budete stejný jako ony. Pouze tvor, žijící pod Xavierovou krutovládou. Stejně jako ony bojujete o každou vteřinu života!“ vím, že jsem na něj možná vyjela až moc, ale ta jeho věta mě rozzuřila. Kdyby jen věděl to, co vím já, asi by mluvil jinak. Z velké části mě štve hlavně to, že je to celé má vina. To já tomu mohla zabránit a neudělala to. Nejspíš je na čase, abych se Erikovi svěřila. Už jsem to oddalovala hodně dlouho a nesnesla bych, kdyby se zase stalo něco podobného. 

Zhluboka se nadechnu a donutím uklidnit. 

„Omlouvám se, nechtěla jsem vás takhle osočit. Měli bychom jít, vaše klisna čeká.“ otočím se k nim zády a vydám se jako první zpátky po pěšině, po které jsme sem s Erikem přišli. Oba kluci mě mlčky následují, avšak pouze jeden z nich zná pravý důvod mé chmurné nálady. 

Malé rudé klubko v mé náruči se opět zavrtí a vklouzne mi do náprsní kapsy kožené vesty. Musím se pousmát. Je tak maličký, že se mi vejde do dlaně.

****

Klisna nás přivítá radostným zaržáním. Vypadá už o mnoho lépe, než když jsme ji opouštěli. 

„Ahoj holčičko. Nikdo tě tu neobtěžoval?“ přikleknu si vedle její hlavy a podrbu ji mezi ušima. „Podívej, koho jsme ti přivedli.“ otočím se za oběma mladíky. Princ se pohybuje velmi těžce. Zdá se, že ta zranění přeci jen nebudou tak zanedbatelná, jak se na první pohled zdají. 

„Máte se jak dostat domů, nebo vás máme doprovodit?“ sleduji, jak princ jemně přejíždí dlaní po hladké zlaté srsti a prohlíží si zranění. Zdá se, že má o ni opravdu starost. Taky bych měla, kdybych neznala sílu a schopnosti léčivých bylinek démonů.

„Nebojte se, bude v pořádku. Jen bude potřebovat dostatek odpočinku. Ta zranění byla opravdu vážná. Bylinky by měly pomoci, ale možná jí zůstane jizva.“ pokusím se ho uklidnit. Zender vzhlédne a poprvé se mi pořádně podívá do očí. Cítím, jak se mi do tváří pomalu hrne červeň. Princ Zender je celkem pohledný. Navíc můj snoubenec. Jsem v pokušení se mu prozradit, ale nakonec odolám.