Ledový kosatec; Linett

15.díl

Z té přemíry informací, které na mě Erik během uplynulých hodin vychrlil, se mi už pomalu začíná motat hlava. Už několikrát jsem přemýšlela, že bych jej poprosila o chvíli odpočinku, ale pak začal vyprávět o jakési staré legendě a mě veškerá únava okamžitě přešla. Najednou chápu spoustu věcí, jejichž významu jsem nikdy dřív nedokázala porozumět.

Vím, že jsem divná. Vždy jsem byla. Ale teď už konečně chápu, proč tomu tak je a že vše, co se mi kdy přihodilo, mělo svůj důvod. Jedním uchem se snažím poslouchat Erika a zároveň přemýšlím, jak mu říct, že nejsem zcela tím, za koho mě má. Že se ve své pravdě přeci jen trochu mílí.

,,Přiznám se, nedává mi to smysl.” zavrtí najednou odevzdaně hlavou. ,,Už tolikrát se všichni snažili přijít na to, proč se tě tak urputně snaží zabít, ale nikdo neví. Kdyby to bylo jen kvůli tvému nástupu...” zamyslí se.

Vím, jemu to možná smysl nedává, ale já už našla odpověď. Jako kdybych po všech těch letech sebe nenávisti konečně došla k usmíření. A musím přiznat, že je to poněkud povznášející pocit.

,,První úplněk osmnáctého roku. To je přesně za tři roky.” podívám se na něj a doufám, že pravdu si přečte v mých očích. Nejsem si tak docela jistá, jestli jsem ochotna ta slova přiznat nahlas. Ne, teď ještě ne. Možná za pár dní. Týdnů. Nejspíše měsíců, ale teď ne.

,,Ale...” v očích mu hraje nepochopení. Pohledem sklouzne na mé vlasy, jako kdyby se snažil prohlédnout skrze jejich hnědou barvu. 

,,I já mám svá kouzla, Eriku. Pozemská.” odpovím mu na nevyřčenou otázku, a sleduji jiskry pochopení, které mu náhle vzplály v očích. Z jeho tváře náhle vyzařuje doslova dětské nadšení.

,,Stačí, když vydržíme ještě tři roky. Kolik se toho dá za tu dobu naučit?” přemýšlím nahlas.

,,Všechno.” odpoví mi, a když se na něj podívám, vím, že myslíme na to samé.

,,Až se vrátí tvá sestra.” dá mi přesné datum a vstane. Ani jsem si nevšimla, že je po poledni.

,,Ale, vždyť u nás je ještě noc!” nechápavě zamrkám.

,,To je sice pravda, ale i tak se potřebuješ trochu prospat. Nemůžeš spát celý den ve škole. To by bylo podezřelé.” ve vzduchu zůstane viset věta, kterou sice nevyřkl, ale já vím, že na ni myslel. Rozesmutní mě to. Čekala jsem, že to bude později. Věděla jsem sice, že musíme spěchat, ale okolnosti jdou proti nám. Nezbývá mi tedy nic jiného, než vše připravit na příjezd Carly.

Domů nás tentokrát přenesu já a okamžitě zalezu do postele. Zítra... Vlastně ne, už dneska večer, budu muset znovu ponocovat. Nelíbí se mi, že se vše vyvrbylo takhle, ale nejspíš je to pro mě nejlepší řešení. Čistý řez. Oni brzy zapomenou a ostatní? Monika si možná občas vzpomene, ale jinak nikdo jiný. Nemám ve třídě mnoho přátel, což je možná v této situaci to nejlepší. Větší loučení bych nejspíš nesnesla. S překulením na druhý bok usnu neklidným spánkem.

****

Zdá se mi to jako příliš brzy, když se mi u hlavy rozdrnčí budík a já jsem nucena opět vstát a jít do školy. Jsem celá rozlámaná a nevyspalá. Jestli se dneska udržím vzhůru, mi v tuto chvíli přijde jako nadlidský úkol a to byla prosím teprve první noc! Vážně nevím, co budu dělat příště.