Ledový kosatec; Linett

5.díl

Poslední zvonění je jako vysvobození. Už se nemůžu dočkat, až za sebou zavřu dveře toho malého bytu. Rychle tedy naházím učení do tašky a neodolám, abych se ještě naposledy nezadívala na protější dům. Střecha už je ale prázdná a já netuším, jestli je to dobře nebo ne.

,,Janííí!” kdosi vypískne a vzápětí se mi kolem krku omotají Moničiny ruce. ,,Tak jak ti dopadl ten diktát?” oči jí září tak moc, až jsem nucena od ní odtrhnout pohled.

,,Ani nevím.” pokrčím rameny. ,,Snad to nebude taková hrůza.” nechce se mi přiznávat, že absolutně netuším, o čem jsme psali. Ona se na mě však jen vesele usměje a všechny chmury jako kdyby náhle zmizely.

,,Jani, Janičko, půjdeš se mnou dneska zase na brusle?” podívá se na mě s nadějí. Ještě včera bych nadšeně souhlasila, ale dnes... při slově brusle se mi vybaví mlha, hrůza a ta odporná monstra.

Fuj! Otřesu se. Vážně netoužím po tom se s nimi opět setkat.

,,Promiň, ale nemůžu. Dneska už něco mám.” pokusím se vymluvit a doufám, že nebude dál naléhat. Nevím, jak jinak bych se mohla ještě vymluvit. 

Naštěstí to Monča dál nerozpitvává.

,,Nevadí, tak půjdeme jindy.” otočí se k modrému autu, které právě zastavilo před školou. 

,,Už musím jít. Tak zatím ahoj.” mávne mi ještě přes rameno, než odběhne.

Chvíli sleduji, jak se vesele vítá se svou mámou, než se s bolestivým bodnutím na hrudi raději otočím a zamířím k družině. Musím ještě vyzvednout sestru, než budu moct konečně zamířit domů.

Po celou dobu se pak snažím ignorovat Carlino provokativní dorážení. Je mi jasné, že mě chce opět vyprovokovat k nějaké hádce, aby si pak mohla jít stěžovat rodičům. Proto se mi uleví, když to po několika sáhodlouhých minutách vzdá a konečně vypadne ven. 

S úlevou zasednu k psacímu stolu, s úmyslem pustit se do té hory domácích úkolů, ale vůbec se nedokážu soustředit. V mysli mi stále krouží vzpomínky na ten podivný výjev z hodiny češtiny, stejně jako ten nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. 

Navíc, to jak se na mě Erik díval... Vůbec se mi tomu nechce věřit. Pokud mě tak moc nenávidí, tak proč mě zachraňoval? Proč mi vše vysvětloval a chtěl po mně, abych šla s ním? Byla to snad nějaká jejich předem promyšlená past? Nějaký zvrácený plán, jak si získat mou důvěru a pak mne zradit?

Frustrovaně odhodím tužku stranou. Hlavu mám tak plnou zmatku, že učení je to poslední, co bych chtěla dělat. Budu se na to muset podívat znovu později, teď však potřebuji znát odpovědi na několik neodbytných otázek. A vím, kdo mi je poskytne.

Rychle z věšáku popadnu teplou mikinu a začnu se do ní soukat. Najednou je mi z chladných stěn tohoto malého bytu úzko. Jako kdyby se na mě měly stěny každou chvíli zřítit a za každou skříní měl být schovaný nepřítel.

Čapnu klíče a rychle vystřelím na chodbu. Netuším, kde bych měla mého zachránce hledat, přesto, když vstoupím do výtahu, instinktivně se natáhnu po tlačítku nejvyššího patra, kde automaticky sáhnu po žebříku a otevřu si cestu na střechu.