Ledový kosatec; Linett

32.díl

,,Přejete si, pane?” její pokus o úklonu vypadá asi stejně, jako když rozhoupete dětského dřevěného koníka. Rozkomíhá se dopředu a dozadu jako kuželka, a my tak jsme nuceni nějakou dobu počkat, než se jí opět podaří postavit se rovně.

,,Princezna Jana potřebuje nové šaty. Tyto se nedají nosit.” mrskne po ní kusem zmuchlané látky. Žena ji před sebe plaše rozloží, prohlížejíc si své dílo kritickým okem. 

,,Ale pane, to jsou ty nejlepší šaty, jaké tu máme. Sama jsem je šila na žádost vašeho bratrance.” namítne dotčeně. ,,Těm šatům nic není, dají se nosit.” její pohled se stočí na mě a já mám co dělat, abych se zhnuseně neoklepala. Tohle opravdu není můj šálek kávy. 

,,Vážně?” povytáhne Daimon obočí a já nestačím zírat. Na látce se během chvilky utvoří několik černých, vypálených kol a vzduch se naplní puchem spálené látky. Celosie na to jen vyvalí své žabí oči a naprázdno několikrát otevře a zaklapne pusu. Mám silné nutkání, abych potichu nedodala: Kvak! Kvak! ale nakonec tomu odolám.

Na druhé straně salonku se rozhrne závěs a dovnitř nakoukne rozcuchaná hlava.

,,Šéfko, stalo se něco? Och, dobrý den, Daimone.” s mírnou úklonou vejde mladá démonka. Je vysoká a štíhlá. Úplný opak téhle navoněné ropuchy. Má krátké hnědé vlasy, rozlítané do všech stran a přívětivé, bleděmodré oči. Levou tvář jí zdobí několik rudých linek. Kolem dlouhého krku má šňůrku z náprstků a metr, společně s několika proužky látek. Kolem hrudníku omotaný širší pás látky místo trička a dlouhou sukni s rozparkem až do pasu. Pravou ruku jí zdobí pás měděných šupin, které si umně proložila různými kovovými náramky s barevnými sklíčky. Na druhé ruce má těsně pod ramenem připevněn řetízek s několika uzounkými proužky látky. Trochu to vypadá jako vzorkovník.

,,Stalo se něco?” zvědavě si mě přeměří pohledem.

,,Ne!” štěkne Celosie ve stejnou chvíli, kdy Daimon odpoví: Ano. Dívka jen povytáhne obočí a pohodlně se opře o futra. Ruce si založí na hrudi. Nevšímá si při tom ropušina nasupeného pohledu.

,,Potřebujeme nové šaty.”

,,A máte nějakou představu?” zeptá se a Daimon mě pobídne, abych se ujala slova. Moc se mi do toho nechce. Ale nemám na výběr, navíc, tahle holka vypadá sympaticky. Mám pocit, že mi neukousne hlavu hned, jakmile jí předložím svou prosbu.

,,Mám už jedny koupené, jen bych potřebovala pomoc je nějak poupravit.” pozvednu tašku. Dívka se jen usměje a pokyne mi, abych šla za ní.

,,Daimone, můžeš si ji vyzvednout tak za hodinu. Hádám, že se nechceš motat do dámských řečí o módě. Nebo se pletu? Jinak, jmenuji se Argenthea.” vyžene démona a představí se mi. Zavede mě do svého kutlochu, jak mi představí svůj pokojík. Mám pocit, že jsem se ocitla v nějakém Látkovém království. 

Všude možně, kam jen oko dohlédne, se válí různé ústřižky, stuhy, klubka nití a dokonce málem šlápnu na pohozený jehelníček. 

,,Omluv, prosím, ten nepořádek. Mám hodně práce na to, abych se obtěžovala s uklízením.”  jedním pohybem smete na podlahu lavinu oblečení a objeví se rýsovací plocha. Odněkud vytáhne čistý kus papíru a rozloží ho.