Ledový kosatec; Linett

21.díl

Trvá jen několik málo minut, než nás náš nový průvodce provede spletitými, temnými uličkami toho děsivého města a my tak staneme na jeho hranici. 

Přímo před námi se rozprostírá krajina dalšího teritoria, které však působí zcela jinak, než děsuplné město, které necháváme za sebou. Toto teritorium, na rozdíl od toho prvního, je pro mou duši jako balzám. I přesto, že je zahaleno tmou, z něj vyzařuje jakési příjemné teplo, které láskyplně pohladí a obejme srdce. Jako kdybych se po nekonečně dlouhé době konečně vracela domů. Takový je to pocit. 

Překročíme hranici a spěšné kroky mých společníků zpomalí. Okamžitě té skutečnosti využiji k tomu, abych se kolem sebe pořádně rozhlédla, a jestli mě tamto místo i přes svou děsu plnou auru překvapilo, toto mně doslova fascinuje. Je nádherné a přesto svým způsobem i děsivé. Ale takovým tím příjemným způsobem. Po těle mi běhá jemný mrazík, který jako kdyby mi říkal: Nepřestávej být ostražitá, stejně jako Tady jsi v bezpečí. 

Tiše mi šeptá do uší uklidňující slůvka o bezpečí, zatím co mi na kůži kreslí varovné obrazce strachu.

Pod inkoustově modrým nebem nejasně prosvítá obrys hlubokého lesa. Vrcholky stromů se jako ostré čelisti noří z hluboké tmy a zakousávají se do bezpečné náruče nočního nebe. V rudém světle úplňku se třpytí vodní hladina, těsně obepínající hranici lesa. Při čemž ho odděluje od nekonečné louky. Pod nohami mi ubíhá úzká, vyšlapaná cestička a na dlaních mě hladí rozkvetlé vrcholky trav, pokryté třpytivou rosou. A v dáli... Přímo před námi, se na černém podkladu třpytí jediný světelný bod. Štíhlá, vysoká stavba s maličkými věžičkami.

,,To je nádhera." ta překrásná scenérie mne donutí zastavit a na pár chvil si plnými doušky vychutnávat tu atmosféru. Vzduch, jako by doslova přetékal magií. Vidím ji všude. Její duhové odlesky tančí na spících květech, jako drobné vlnky se plouží po vodní hladině a propůjčují světluškám svůj závoj tajemna. 

,,Vítej v Teritoriu dvojčat." zazubí se na mě Erik a pustí mou ruku. Důkaz, že zde mi již nic nehrozí. Chvíli mě oba nechají dosyta se vynadívat na okolní nádherné prostředí, než se Daimon zamračí na rudý měsíc. Něco si pro sebe nesouhlasně zamručí, načež se k nám otočí.

,,Měli bychom jít. Za chvíli začne svítat a Iris už je taky určitě strachy bez sebe." aniž by nám věnoval jediný zbytečný pohled, vykročí do ticha noci.

****

Se skoro až posvátnou úctou vstoupím do křišťálového sídla. Ze stropu vysí mohutné lustry, sestavené z bezpočtu drobných kousků skla, zavěšených na dlouhých řetízcích. Každý z nich vypadá jako jeden obrovský květ ledového kosatce.

Stěny jsou vykládané mozaikami z červeného a modrého skla, které se mezi sebou proplétají v nekonečném tanci obrazů ohně a ledu. Vysoké sloupy, podpírající strop, jako kdyby byly vytesané z obrovského kusu křišťálu a podlaha z určitého úhlu pohledu připomíná rozkvetlou louku.

Hned naproti vstupním dveřím se vypíná vysoké, skleněné schodiště, rozbíhající se do vyšších pater. Zábradlí, které muselo být také uměním nějakého mistra skláře, připomíná vysoká stébla trav, ladně se ohýbavíjí pod dotekem chladného vánku. Sem tam se v té bílé, skleněné nádheře leskne barevné sklíčko. Jako drobný květ nějaké vzácné květiny.

,,To je překrásné!” ta krása mi doslova vyrazila dech. Zároveň cítím, jak mé nitro zalévá vlna nostalgie. Jako kdybych zde už někdy byla. Někdy hodně, hodně dávno. Avšak dřív, než se nad svými prapodivnými pocity stačím dostatečně zamyslet, protne okouzlené ticho vstupního sálu výkřik plný úlevy.

,,Daimon!” Z jedné z postranních chodbiček se vyřítí drobné, bílé cosi a okamžitě se to pověsí černovlasému démonu kolem krku. Ten drobného útočníka obejme kolem pasu a jemně se usměje. Přijde mi to zvláštní, na démona, ale Daimon najednou vypadá tak nějak něžně. 

,,Asi jsem se zamilovala." vyslovím nahlas své myšlenky a to bílé cosi se naježí jak prskající kočka.

,,Na to ani nemysli!" obrátí se ke mně čelem a já zažiji malý šok. Přede mnou stojí dívka vlasů dlouhých až skoro do pasu. Přibližně stejné výšky jako já a obličeje, jako porcelánová panenka. S překvapením hledím do jejích různobarevných očí. Levá duhovka je safírově modrá a druhá smaragdově zelená. Sklepu ze sebe šok, abych se na ni mohla zazubit, a natáhnu k ní ruku.

,,Neboj, to byla jen legrace. Nemyslela jsem to doopravdy." usměji se na ni smířlivě. K mému úžasu jí v očích pobaveně zajiskří.

,,Vždyť já taky ne." přijme mou nabízenou ruku a nepřestává se usmívat. Vypadá to, že tu zas až taková nuda nebude. 

,,Jsem Jana... Eee vlastně teď už ne. Jsem Linett." Představím se trochu koktavě. Bude trvat ještě dlouho, než si zvyknu na to, že jsem někým jiným. 

,,Já Iris, mladší bratr Daimona." šokuje mne to půvabné stvoření. 

Bratr?! Já myslela, že je dívka! V duchu si dám mentální facku a donutím se na bílého démona přestat šokovaně čumět. Místo toho šlehnu ne moc příjemným pohledem po Erikovi, který se mi nepokrytě posmívá.

,,Taky jsi mě mohl varovat předem!” syknu na něj skrze pevně stisknuté zuby. Ten prevít se k mému vzteku ještě víc rozesměje.

,,Promiň, ale pak by to nebylo takové překvapení.” cukají mu pobaveně koutky rtů a v očích se zalesknou slzy smíchu. Naštěstí dřív, než svému Mágu stihnu skočit po krku, se slova opět ujme to půvabné stvoření.

,,Musíte mít hlad!” pověsí se mi na paži, ,,Nechal jsem připravit večeři. A vaše pokoje by už také měly být připravené.” švitoří vesele bílý démon, zatím co mě za sebou táhne kamsi do nitra tohoto rozlehlého sídla.

Klopýtavě jej následuji, aniž bych se snažila zapamatovat si cestu tím spletitým labyrintem chodeb. Najednou se cítím neuvěřitelně unavená, než abych se pokoušela o nemožné. Můj orientační smysl nikdy nepatřil k těm nejlepším.

V jídelně se poslušně nechám posadit k prostřenému stolu, a během jídla se snažím soustředit na Irise, který se mě rozhodl seznámit s předběžným rozvrhem mého výcvikového plánu. Mám co dělat, abych odsud s křikem neutekla. Ovšem hlad a únava jsou natolik silné, že pouze mlčky přikyvuji, zatím co se snažím, abych si vydličkou nevypíchla oko. 

Jsem štěstím bez sebe, když večeře konečně skončí a my se můžeme uchýlit do bezpečí svých přidělených pokojů. Téměř vrním spokojeností, při představě bíle povlečené postele a naducaných peřin. 

Skoro na pokraji spánku se svalím do peřin, pevně odhodlaná jít okamžitě spát a koupel pro dnešek vynechat, ale nakonec se přeci jen s vypětím všech sil vyhrabu opět na nohy. Z batohu vytáhnu obří tričko s kraťasy a pomalu se přesunu do koupelny. Sice se mi podaří skoro se utopit ve vaně a při převlékání uklouznout na kluzké podlaze, ale nakonec se přeci jen se spokojeným pocitem dobře odvedené práce uložím do té obří postele v pokoji, do kterého by se náš panelákový byt vešel nejméně dvakrát.