Ledový kosatec; Linett

7.díl

Z krásného snu mne vytrhne nepříjemný zvuk budíku. Rozespale ho vypnu a po špičkách se vytratím do kuchyně. Je úterý! Den, kdy si budu moct konečně trochu odpočinout od své rodiny. Sestra vstává až dlouho po tom, co odejdu do školy. (Jede se svou třídou na nějaký tábor, nebo co to má být.) Rodiče, jak je znám, přijdou z práce určitě někdy pozdě večer. Všechny své povinnosti už mám hotové ze včerejška. Mám tedy celý den jen pro sebe, a jak znám Moniku, určitě mě bude chtít vytáhnout na brusle.

,,Ach jo!" tichý povzdech zní v prázdném bytě až moc hlasitě.

,,Co mám dělat? Včera jsem ani nedokázala jít sama do obchodu, jen pár bloků od nás, abych se nerozklepala strachy při každém sebemenším šustnutí."

Zvonivý zvuk hrnečku od čaje se rozezní kuchyní a přeruší tak tok mých myšlenek. Stačí mi jen letmý pohled na hodiny, abych viděla, že mám ještě spoustu času, než budu muset vyrazit do školy.

Neslyšně si tedy obléknu lehkou bundu a do batohu k učebnicím hodím mobil a knihu, kterou po mně chtěla kámoška.

Všechna světla v bytě zhasnu a jen sotva slyšitelné cvaknutí zámku prozrazuje  můj odchod. I když je ještě moc brzy, nechce se mi v ponurém bytě déle zůstávat.

Hučení výtahu se nepříjemně hlasitě rozléhá spícím panelákem. Nechám ho vyjet až do našeho patra a pak se mé myšlenky opět rozutečou a já dám raději přednost schodům. Spěšné kroky se s ozvěnou rozléhají chodbou a doznívají někde vysoko nad mou hlavou. S každým krokem, každým ušlým metrem, se mé srdce řítí stále rychleji kupředu. Splašeně  bije a mě se opět začíná zmocňovat strach.

Rychle vyběhnu ze vchodu. Nevšímám si okolí a jen se splašeně řítím kupředu. Po několika minutách si uvědomím, že nejdu do školy, ale mířím opačným směrem. Kolem se  tyčí veliké stromy a s každým metrem lesní porost stále více houstne, až není domy vůbec vidět.

Zanechávám civilizaci daleko za sebou a sama se proplétám po tom úchvatném, opuštěném místě. Poslouchám probouzející se les a tiše našlapuji, ve snaze nenarušit toto poklidné prostředí.

Sluneční paprsky se začínají prodírat skrze koruny stromů a svými doteky budit vše živé. Les náhle končí.

Stojím na skále a pozoruji krajinu pode mnou. Kolem roste vřes a schovává tak toto kouzelné místo před okolím. Posadím se,  zcela skryta před zvědavými pohledy náhodných kolem jdoucích, i když v tuto raní dobu tu je ticho a prázdno. Je to moje tajné, oblíbené místo. Odtud se dá pozorovat svět na opačném konci města. Všude se rozprostírají louky a lesy do nekonečné dálky a sem tam se v zeleni najde baráček, nebo malá chatka.

Jsem tak uchvácena tím, co je přede mnou, že si vůbec nevšimnu bílé mlhy, která se kolem pomalu začíná tvořit. Víčka se mi sama od sebe začínají zavírat a já se propadám do dalšího podivného snu.

Znovu stojím před bránou velkého zámku, a i když vím, že bych měla být opatrná, zvědavost je silnější. Opatrně tedy vykročím vpřed, neustále se kolem sebe rozhlížejíc. Mám nepříjemný pocit, jako kdyby tu bylo něco jinak, než při mé minulé návštěvě. Chlad a strach sálá z každé stěny, každého závanu větru i z pouhého pohnutí záclony v okně. Ticho a liduprázdno jen dokresluje panující pochmurno všude kolem.