Ledový kosatec; Linett

4. díl

Otravný zvuk budíku mě milostivě propouští z podivného snu, ze kterého si stejně nic nepamatuji. Jen ten podivný pocit... 

,,JANO!! Neválej se tak dlouho v tý posteli a pojď mi sem pomoct!" ječivý hlas matky, rozléhající se celým bytem, je účinnější, než několik nejuřvanějších budíků na světě. Vůbec mi není dovoleno, vychutnat si plně čas probuzení a zapřemýšlet o tom podivném prázdnu, které se mi po procitnutí usadilo v nitru.

,,No tak, kde se couráš!"

,,Vždyť už jdu." s povzdechem se vyhrabu z vyhřáté postele a natáhnu na sebe věci do školy. První, které mi přijdou pod ruku.

Matka sedí v kuchyni za stolem, blonďaté vlasy jí vězí v obrovských natáčkách a na dlouhých nehtech září čerstvě  nanesený, rudý lak.

,,No to je dost, že jsi se uráčila vylézt a zavítala jsi mezi nás." pronese uštěpačným tónem. Jen silou vůle potlačím chuť jí něco drze odseknout a raději si hledím svého.

,,Honem! Udělej snídani. Carlička bude za chvilku vstávat, tak si pospěš,  ať máš do té doby všechno hotovo!" rozkazuje, zatím co si starostlivě kontroluje lak. Otec už je také vzhůru, ale zatím se jen válí v posteli a odmítá vylézt. Rychle tedy udělám snídani a jdu vzbudit sestru.

Po několika sáhodlouhých minutách hraní si na služku jsem konečně propuštěna a mohu zamířit do školy.

Opět přijdu pozdě, což se neobejde bez nudné přednášky o dochvilnosti, kterou mi učitelka udělí téměř ve dveřích, než si konečně mohu jít sednout do prázdné lavice u okna. Vím, že bych se měla soustředit na výklad nové látky, ale zmatené myšlenky mi to nedovolují. Navíc mám od chvíle, co jsem usedla do své lavice, pocit, jako kdyby mě někdo sledoval. Ten mrazivý, nevysvětlitelný chlad.

S trhnutím se zadívám na střechu protější budovy, když koutkem oka zachytím pohyb, ale nikde nikoho nevidím. Snad to byl vrabec, který  krátce před tím vzlétl, nebo kočka, slunící se na vyhřátých taškách. Se zavrtěním hlavou se donutím přestat zírat na prázdnou střechu a raději se otočím zpět ke svým poznámkám. Snažím se při tom nevnímat temný stín, který se opět vrátil na své místo.

,,Dobrá, na konec hodiny si napíšeme krátký diktát. Chci si zkontrolovat, jak na tom jste s pravopisem." spráskne učitelka ruce. Po tomhle jejím, až příliš veselém prohlášení, se třídou rozezní nesouhlasné šumění. Nikomu z nás se tahle podlá přepadovka nelíbí, ale přesto si všichni postupně od učitelky přebereme své sešity na písemky, marně se snažíc rozpomenout na obecná pravidla pravopisu.

Tedy, všichni, až na mě. Ano, sice se donutím zahnat poletující myšlenky a soustředit se na učitelčin přednes, ale jakmile se propiskou dotknu linkovaného papíru, to podivné mrazení zesílí. Najednou, jako kdybych se opět ocitla na té prázdné, temné ulici a jen tupě s hrůzou zírala na chuchvalce mlhy, povalující se na chodníku přede mnou.

Se zavrtěním hlavou se pokusím opět se soustředit, ale ten podivný chlad neustává. Dokonce mám pocit, že se ve třídě najednou zvedl nepříjemný vítr, a když zvednu pohled od diktátu, abych se podívala, zda někdo náhodou neotevřel okno, s hrůzou zůstanu zírat na bílé chomáče sraženého vzduchu, povalující se všude na podlaze.