Ledový kosatec; Linett

33.díl

,,Bráško, kdo je Argenthea?” nedá mi to, abych se nezeptala.

,,Daimonova mladší sestra.” zašeptá téměř zdráhavě. ,,Vládci teritorií, hlavně ti, kteří se narodili v rodinách poddaných, mají zakázáno vídat a mluvit se svými rodinami. Je to absurdní pravidlo, ale je už tak staré, že nad ním nikdo neprotestuje. Už se nám prostě zažralo pod kůži. Jim dvěma se to podařilo obejít tím, že je Argenthea jediná schopná švadlena v tomto teritoriu. Jejich teta jim ale moc soukromí nenechává. Ne jednou už na ně žalovala, proto už ji tak často nevídá. Ty jsi mu teď dala záminku, aby ji po několika letech zase viděl. Věř mi, že i když se to na první pohled nemusí zdát, je ti vděčný.” 

Vůbec netuším, co na tohle říct. Zdá se mi to jako jeden hodně špatný vtip, ale za tu dobu, co tu jsem, jsem už byla svědkem tolika neuvěřitelných věcí, že nemá cenu nad tím dumat.

,,Ty se ale nemusíš bát, tohle platí pouze pro Temnou stranu. Ty jsi Světlá, takže se tím nemusíš řídit. A teď pojď, měli bychom vyrazit na večeři a spát. Dneska toho na tebe bylo moc a na nás taky.” zavrčí.

,,A jindy to snad je jiné?” neodpustím si štiplavou poznámku. Erik po mně jen loupne okem a vyžene mě z pokoje. Ještě před tím si ale skočím nasadit čočky. Sice si už o tom štěbetají asi i vrabci na střeše (pochybuji, že si to nechali pro sebe), ale i tak nestojím o to, aby na mě kde kdo zíral jako na nějakou atrakci v Zoo.

****

Mlčky jím a snažím se moc nevnímat Irise, který mě upřeně propaluje pohledem a mračí se jak tisíc čertů. Vzduch kolem něj je mrazivý, sem tam se objeví sněhová vločka. Vše, čeho se dotkne, se okamžitě pokryje jinovatkou. Víno, kterého se chtěl napít, zamrzne ve skleničce na kostku ledu, tvrdší než diamant.  Vztekle se sklenkou praští zpátky na stůl a ta se okamžitě rozletí na nespočet malých střípků.

,,Proč jsi utekla!” vyštěkne najednou, až sebou poplašeně škubnu. Sice jsem čekala, že nevydrží celou dobu jen nečinně sedět a cpát se večeří, ale i tak mě jeho náhlý útok polekal. 

,,Říkala jsem, že si musím něco zařídit ve svém bývalém světě. Ty jsi... vy jste mě nechtěli pustit, tak jsem šla sama. Neříkám, že to nebyla hloupost, ale nedali jste mi jinou možnost.”

,,Tak jsi prostě porušila můj zákaz? Kdybys řekla, mohl pro to kdokoliv z nás skočit.”

,,Tak za prvé, tvůj zákaz jsem neporušila a za druhé, některé věci si musím zařídit sama.” i když musím přiznat, že mi představa Irise nebo Daimona, jak plaší při vyšetření očí, přišla velice lákavá. Asi bych v tu chvíli litovala, že jsem si sebou nevzala kameru. 

,,Jak, neporušila! Jasně jsem ti řek, že...”

,,Řekl jsi, že jako Jana nebo Linett nesmí opustit naše teritorium.” vložil se do rozhovoru  nečekaně Daimon. ,,Ona ale nebyla ani jednou z nich. Takže tvůj zákaz neporušila, Irisi. Jen si  našla skulinku, jak jej obejít. Co říkáš, Eriku?” obrátí se na mého Mága.

,,Nerad to přiznávám, ale Daimon má pravdu. Jana se až hrozivě přesně držela tvých instrukcí a ani se jí nic nestalo. Myslím, že bychom ji měli přestat tak moc hlídat.” přidá se na mou stranu i bráška. No lidičky, já jen zírám. Je tohle vůbec možný? 

,,A abych nezapomněl,”  Daimon se zvedne k odchodu, ale mezi dveřmi se ještě naposled otočí, ,,od zítřka si ji beru na starost.” dveře za ním zaklapnou a nastane ohlušující ticho. Skoro se až bojím dýchat. Iris jen zkoprněle sedí a zírá před sebe. Vypadá, jako kdyby viděl ducha, i když pochybuju, že by se tak opravdu tvářil, kdyby na něj nějaký duch vykoukl skrz jídelní stůl. Pak najednou zamrká a na tváři se mu objeví úsměv. Teď na něj zas čumím pro změnu já. Jemu to přijde k smíchu? Počkat, neříkejte mi, že... 

,,Tak konečně se do toho vložil.” pronese jen tak mimochodem. Tak nevím, jestli mám teď děkovat svému vedení, které pro jednou reagovalo tak rychle, nebo nadávat na to, že se tentokrát nezaseklo někde na cestě mezi Chloedií a Zemí. Každopádně ať by to bylo tak jako tak, stejně jsem na něj čučela jak Bohyně pomsty. Teď taky musím zásadně změnit můj pohled na něj. To není žádná křehká víla, jak jsem si původně myslela, to je démon v převleku!

,,Fajn, tak když jsme si tu všechno tak hezky vyjasnili, já už si taky půjdu lehnout. Musím využít toho, že se ze mě nesnažíte sedřít kůži zaživa a pořádně se aspoň jednou pokusit vyspat.” vstanu se zavrčením od stolu a nechám je tam samotné.

Nerozčiluj se. Nerozčiluj se! Nerozčiluj se!!! Opakuji si stále v duchu, zatím co dupu chodbou ke svému pokoji. Opravdu nemá cenu se na ně kvůli tomu rozčilovat. Oni by stejně neposlouchali a příště by provedli to samé. Zatracení chlapi! To jsem tu nemohla skončit s někým, kdo má aspoň špetku zdravého rozumu? No, nejspíš ne.

V koupelně si konečně dám do pořádku vlasy a vyndám čočky, než zalezu do postele. O půlnoci se stejně proplížím k Erikovi, abych z něj vymámila odpovědi na nějaké otázky, které mi vrtají hlavou. Už se ani nevzrušuje mým vzhledem. Přiznávám, že v tuhle chvíli je i čarodějnice oproti mně krasavice, jen ta obří piha mi chybí k dokonalosti. Podle zvyku se jen odsune na druhý kraj a nadzvedne mi peřinu. Ani se nenamáhá otevřít oči a v polospánku mi začne odpovídat na dotěrné dotazy. Hádám, že ve většině případů si to ani neuvědomuje a ráno se pak diví, kde jsem se tam vzala.

****

Trochu nechápavě civím na zavřené dveře, kterými před chvíli odešel Daimon a nechal mě tu stát samotnou s lukem, toulcem plným šípů a jednoduchou větou: Až se vrátím, ať je aspoň jeden zabodnutý ve středu. Řekl jenom tohle! Víc nic. Tak jak se to mám u všech všudy naučit? Žádný stoupni si semhle, ruce dej semhle, soustřeď se, tu tětivu pořádně napnout! Sleduj  hrot šípu! Jak na mě neustále pořvávali Erik s Irisem.

Na tohle jsem se vážně mohla vykašlat! Zpupně se postavím do postoje a napnu. Zamířím. Vystřelím, a … Šíp skončí ve stěně, několik stop od terče. 

,,Sakra.”  procedím skrze zuby a zkusím ten pokus zopakovat se stejným výsledkem. 

,,Fajn, teď by se hodila nějaká rada.” zahučím jen tak do vzduchu s povzdechem. Žádné odpovědi se mi ale nedostane. No, nevadí, stejně jsem ani žádnou nečekala. 

Mořím se tu až do oběda, dokud pro mě Daimon zase nepřijde. Musela jsem na něj čekat tak jako tak, protože mě tu k mé zlosti zamknul! To se snad bál, abych mu neutekla? Jen pohledem přejede po šípech, které jsou zapíchané všude možně krom terče, a posměšně se na mě podívá. 

,,Já myslel, že jsi se měla snažit trefit terč, a ne vše ostatní.”

,,Já se snažila!” zavrčím na svou obhajobu a vydupu kolem něj pryč. Rychle se jdu umýt a do jídelny, protože můj žaludek už zpívá hlady. 

,,Tak jak jde trénink?” přivítá mě Erik, jen co vstoupím do jídelny. Pouze po něm hodím zamračeným pohledem a sednu ke stolu. Nevnímám už pohled, který si mezi sebou vymění. Slupnu oběd a zahrabu se do knihovny. Ani se mi tomu nechce věřit, ale za další tři týdny už nebudu mít co číst. Historie je tady asi to jediné, co mi jde a co se dokážu naučit. Chápu i základy společenského chování, které se mi snažil vštípit Iris s nymfami, ale dodržování těchto pravidel v praxi je už o něčem jiném.