Ledový kosatec; Linett

49.díl

„A ty obrazy?“

„Chvíli po tom, co jsme sem přišli.“ odpovím mu popravdě. Nemá cenu zapírat. Navíc, cítím, že se potřebuji někomu konečně svěřit. Erik si jen povzdechne a na chvilku zavře těžká víčka, než na mě upře ustaraný pohled. 

„Mysleli jsme, že to je pouze Irisovo prokletí. Proč jsi s tím za námi nepřišla dřív? Mohli jsme ti pomoci, nebo ti vše aspoň vysvětlit.“ nechápe, proč jsem celou dobu mlčela. Nejspíš má pravdu. Možná, že kdybych se jim svěřila... Pohledem sklouznu na tenkou linku, která mi vykoukla zpod rukávu, jako připomínka na to, jak mě šavlozub pohladil svými drápy. Podobné teňoučké jizvičky mám po celém těle. Je zvláštní, že ani jedno ze zranění, které mi kočky způsobily, není nijak vážné. Ve všech případech jde pouze o škrábance, které si sotva vyžadují nějakou pozornost.

Rudé klubko v Erikově náruči na mě upře svůj pohled. Je až s podivem, jak do sebe náhle vše zapadá. To, čemu jsem se prve vyhýbala... To, co mě vždy děsilo a čemu jsem se chtěla vyhnout... Odlepím se od rámu dveří a sednu si vedle Erika na postel. Jednu nohu skrčím pod sebe a zády se opřu o pelest. 

„Nepřipadá mi to jako prokletí. Naopak, bych řekla, že je to celkem užitečná schopnost.“ odpovím, když si konečně rozmyslím odpověď a v rukou začnu žmoulat cíp polštáře. Vypadá to, že mi některá ze služebných musela vyměnit ložní prádlo, zatím co jsem byla na večeři. Dokonce si dala i tu práci a srovnala mé zápisky a poznámky, které jsem prve nechala rozházené na psacím stole. 

„Proč?“ zeptá se znovu Erik. Do očí se mi ale nedívá. Upřeně si prohlíží vázičku s kosatci, kterou mám postavenou na nočním stolku vedle postele. 

„Ze začátku jsem to všechno považovala pouze za noční můry. Bylo toho na mě moc. Temní Stopaři. Opuštění Země. To šílené tempo, které jste s Irisem zprvu nasadili ve snaze naučit mě toho co nejvíc. Jiné prostředí. Jiné zvyky. Myslela jsem si, že to je pouze stresová záležitost. Že to časem odezní. Nechtěla jsem vás zbytečně zatěžovat prkotinami. Když se to ale nezlepšilo, i když jsem si tu už zvykla, začalo mě to mást. Chtěla jsem znát odpovědi, ale nemohla jsem přijít na to, kde je hledat. Tou dobou už toho bylo tolik, že kdybych se o tom s vámi chtěla poradit, nevěděla bych, kde začít. Sama jsem nevěděla co se děje. A pak jsi mě vzal na ten lov.“ na chvilku se vrátím vzpomínkami na začátek celého toho šíleného příběhu. Znovu si promítnu ten šílený děs, když jsem se nemohla nadechnout. 

„Tehdy jsem v hlavě poprvé uslyšela ten podivný hlásek. Nevěděla jsem, co by to mohlo znamenat, ale už jsem měla aspoň nějaké vodítko. Pamatovala jsem si, že jsem jednou četla něco o telepatické komunikaci. Začala jsem hledat v knihovně a našla tuhle knížku.“ natáhnu se a z šuplíku vyndám kožený svazek, který podám bráškovi. „Trochu mi to trvalo. Někdo nejspíš nechtěl, aby se našla a tak ji schoval. Pomohla mi toho hodně pochopit. Zbytek jsem se dozvěděla od nymf a zrcadla.“ povím mu všechno a zatím co bráška listuje starou knihou, začnu si hrát s kotětem. Provokuji ho tkaničkou, kterou jsem prve vytáhla z jedné mikiny. Stejně mi tam překážela a malý se aspoň zabaví. 

Posouvám tkaničku po posteli a sleduji to drobné klubko, jak se ji snaží zachytit. Pokaždé, když už je skoro u ní, trhnu trochu rukou a tak jediné, co ty droboulinké tlapičky uchopí, je vzduch. Občas se mu podaří ukořistit roztřepený koneček, který okamžitě začne okusovat. Má tak maličkou tlamičku, až to vypadá trochu komicky, jak se snaží vypadat velice nebezpečně a drobnými, ostrými zoubky se neúnavně snaží nebohou tkaničku zbavit života. Nakonec ho hra přestane bavit. Vyškrábe se mi na rameno, kde mi zaboří hlavičku do krku a stočen do klubíčka usne, přikryt mými vlasy.

„Je to mazel, co?“ Erik to rudé klubko pobaveně pozoruje. Musím mu dát za pravdu. Nechápu, jak někdo mohl tvrdit, že to jsou krvelačné bestie.  Ano, vyzařují strach a hluboký respekt, ale ne zákeřnost. Ještě jsem se v tomto světě nesetkala s tvorem, který by byl tak čistý. Tak aristokratický, hrdý, krutý a zároveň prostý, uctivý, něžný. Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by byl tak plný protikladů. Rovnováha a spravedlnost. To jsou slova, která mne tehdy napadla. Další bylo křehkost.  Rovnováha je to nejkřehčí na světě. Snadno se dá zničit. Pokořit.

Musím několikrát prudce zamrkat, abych zaplašila slzy, při vzpomínce na zničeného šavlozuba. Věřila špatnému člověku. Zapletla se s Mágem, kterému není radno věřit a pak už nebyla šance, jak ji zachránit. 

„Jak mu budeš říkat?“ vytrhne mne z chmurných myšlenek  nečekaná otázka. Překvapeně sebou trhnu, až málem shodím z ramene toho drobka. Na poslední chvíli ho zachytím. Přesto neuniknu nesouhlasnému zavrčení. Prcek na mě naštvaně prskne a otočí se na druhou stranu. Pobaveně mrknu na Erika, který se taky culí.

„Promiň, nějak jsem nevnímala, na co si se to ptal?“

„Jak mu budeš říkat.“

„Hmmm nevím...“ na chvilku se zamyslím. „Počkám, až mi to bude chtít říct sám.“ rozhodnu se nakonec. V bráškových očích vidím pouze uznání, když souhlasně kývne. 

„To bude možná nejlepší řešení. Někteří Kompatibilní dávají svým Spřízněným duším nová jména. Slyšel jsem ale, že takový vztah, založený na nadřazenosti pouze jedné strany nikdy dlouho nevydrží.“ vysvětlí.

„Kompatibilní? Spřízněné duše?“ trochu mě ta slova matou.

„Legendy říkají, že kdysi naše duše měla mnoho podob. Jednou jsme se však znelíbili bohům, a ti naše duše za trest roztříštili na mnoho kusů. Od té doby chodíme po světě a snažíme se ty ztracené střípky své duše opět najít. Může to být kdokoliv, od obyčejné šelmy po tu nejnebezpečnější magickou bestii.“ snaží se mi to nějak vysvětlit. Ale marně.

Erik si při pohledu na můj nechápavý výraz pouze útrpně povzdechne.

„Možná by pomohlo, kdyby sis to celé představila jako systém Stopařů. Každý Stopař má svou spřízněnou duši v podobě chrta, který je mu neustále po boku. Jsou jako dvě poloviny jedné duše. Můžeš si představit, že Nex je Kompatibilní a její chrt zas Spřízněná. Ovšem s tím rozdílem, že je jen jeden Stopař a jeden chrt. Jeden Kompatibilní ale může mít víc než jen jednu Spřízněnou duši.“ pokusí se mi to přiblížit nějak jinak. 

Musím se tomu přirovnání zasmát. Nečekala bych, že vytáhne zrovna Nex. I když... musím přiznat, že na té dívce bylo něco neobvyklého. Sama nevím, jak bych to popsala. Líbila se mi. I když ji pořád neznám a nejspíš ji už neuvidím, cítím, že jí bych mohla věřit. Že kdyby se cokoliv stalo, u ní bych mohla hledat bezpečí. Erikovo neohrabané přirovnání mi ale pomohlo lépe celou věc pochopit. Kdybych tomu klubku dala nějaké jméno, které se mi líbí, neúmyslně bych se proti němu postavila do nadřazené pozice. Dala bych mu tak najevo, že já jsem ta silnější, koho musí poslouchat.

„Takže můžu říct, že i ty jsi má Spřízněná duše?“ pobaveně mrknu na brášku. Někdy mi opravdu přijde, že jsme na stejné vlně. Ať už se jedná o lumpárny nebo cokoliv jiného. Kolikrát jsem ho už přistihla, že mé myšlenky uhodne ještě dřív, než je stačím vyslovit. Navíc, to on si mě našel, zatím co jsem žila svůj obyčejný život a obrátil jej vzhůru nohama.

Erik mi nejprve věnuje jeden překvapený pohled, než trochu váhavě kývne.

„Dá se to tak říct. I když na svém těle nemáš značku, která by naši smlouvu stvrzovala.“ 

Při těch slovech si bezmyšlenkovitě přejedu prsty po tenoučkých jizvičkách na levé ruce. Ty drobné škrábance, které mi tehdy na prvním lovu kotě způsobilo přes látku pláště, se stále ještě nezahojily. Naopak! To zranění se mi ošklivě podebralo a nevypadá to, že by se to začalo lepšit. Občas mi v něm nepříjemně škube, jako kdyby se mi pod nateklou kůží něco formovalo. Je to docela děsivý.