Ledový kosatec; Linett

43.díl

„Víš, ode dne, co jsme sem přišli, se mi zdají divné sny. Většinu z nich zapomenu hned po probuzení, ale ten poslední si pamatuju.“ na chvilku se odmlčím, abych si urovnala myšlenky. Iris tiše poslouchá a nijak na mě nenaléhá. 

„Ze začátku to bylo hodně zmatené. Viděla jsem různé obrazy. Některé se týkaly mého života na Zemi, víc jich ale bylo odsud. Obrazy koní, jaké jsem ještě neviděla. S hedvábnou hřívou, sametovou srstí a zlatými křídly.“

„Říkala jsi srstí?“ překvapeně mi skočí do řeči. 

„Ano, srstí. Byli nádherní ale zároveň děsiví. Měli dlouhou hřívu i ocas a měli o něco mohutnější stavbu těla. Tělo jim nekryly šupiny, jako ty vaše, ale srst. Šupiny nesly pouze na ramenou křídel. Zbytek křídla ochraňovalo peří. A taky měli pařáty na všech čtyřech.“ vzpomenu si ještě na poslední drobnost. Iris se tváří překvapeně. Zamyšleně se mračí a cosi si mumlá pod nos. Zní to trochu jako: Ale to je přece nemožné. 

„Stalo se něco?“ nedá mi to, abych se nezeptala, i když nechci Irise rušit. Zdá se, že přemýšlí nad něčím důležitým, i když nevím, co by na tom mohlo být důležité.

„Víš, to, co jsi mi popsala, je... Jak bych to... Je to nemožné. Takový kůň už se tu dlouho neobjevil. Jsou dokonce ještě vzácnější než šavlozubové. Za dávných časů existovaly pouze dvě klisny, které takto vypadaly. Víš, takový kůň má obrovskou magickou moc. No nedívej se na mě tak.“ zamračí se na mě, když pochybovačně nakrčím čelo.

„Říká se, že dokáží skrýt svou podobu, takže se mohou vydávat za obyčejné koně. Vlastně je to takový návrat v čase.“

„Návrat v čase?“ nechápu.

„Ta forma, kterou jsi mi popsala, je nejvyšší forma vývinu našich koní. Protože se ale stala pouze párkrát, je považována za legendu. Stejně jako šavlozubové. Historky o těch velkých kočkách se používají ke strašení dětí, ale mnoho lidí a démonů už jim nevěří.“ pokrčí rameny. Moc ho neposlouchám. Při slově šavlozub jsem si vzpomněla na další obraz ze svých snů. Velkou, rudočernou kočku s bílými znaky. Ocasem na konci rozděleným do V a čtyřmi předními tlapami, připomínajícími vzdáleně něco mezi lidskou dlaní a ještěřími pařáty. Inteligentní pohled a dva dlouhé horní špičáky, vyčuhující z tlamy jako dvě ostré čepele. 

„Víš... zdálo se mi ještě o něčem.“ špitnu tiše. Nejradši bych o tom mlčela, ale cítím, že už se potřebuji konečně někomu svěřit. Jindy bych se zeptala Erika, ale mám pocit, že Iris bude mnohem lepší volba. Koutkem oka postřehnu, že mě opět plně poslouchá. Zhluboka se nadechnu, abych sebrala odvahu a vyslovila to, co mě tak moc trápí.

„Zdálo se mi, že jsem zemřela!“ Tak, a je to venku. Cítím, jak Iris vedle mne ztuhl a vzduch v pokoji se okamžitě prudce ochladil.

„On tě neochránil?“ zavrčí temně, až se otřesu. Sotva se drží, aby udržel svou moc pod kontrolou, snažíc se přijít na nějaké logické vysvětlení. 

„Byl zraněný. Poranili ho, protože jsem udělala chybu a Erik se ji snažil napravit. Byl skoro v bezvědomí, když se to stalo.... Zemřel se mnou.“ šeptnu, když si na to vzpomenu. I když to byl sen, stále jasně cítím bolest v místě, kde mě zasáhli. Musím přemáhat nutkání začít si třít kůži v místě, kde se mi ve snu zakously zuby těch odporných temných chrtů.

Iris chvilku mlčí. Vidím, jak si třídí myšlenky, než se odváží opatrně zeptat na to, co ho nejspíš tíží nejvíce.

„Zdálo se ti to poprvé? Myslím to, že jsi zemřela.“

„Ne.“  zavrtím okamžitě hlavou. „Poprvé se mi to zdálo krátce po tom, co jsme přišli. Pokaždé je ale scénář trochu jiný. Jednou jsme s Erikem byli ve vesnici na trzích. Někdo mě v davu bodl dýkou. Pak jsme byli s Erikem v lese.  Už ani nevím, proč jsme se hádali...“ musím se na chvilku odmlčet, jak se mi třese hlas. Nějakou dobu nejsem schopna pokračovat. Iris si mě k sobě přitáhne a pevně obejme. Po chvíli cítím, jak se mé tělo pomalu uvolňuje. 

„Najednou... Najednou mě strhnul na zem a zacpal mi pusu, abych byla zticha. Já nechtěla. Snažila jsem se ho přetlačit... Uslyšela jsem vrčení a pak už nic. Když jsem zemřela po třetí, byli jsme zase v lese  na lovu. Tentokrát jsme narazili na stopu člověka. Něco ho pronásledovalo. Šli jsme mu na pomoc a narazili na šavlozuba s koťaty... A naposledy... Naposledy nás pronásledoval Aion. Erika vážně zranil, když se mě snažil chránit. Mě pokousalo několik temných chrtů, které jejich Stopaři pustili ze řetězu. Možná bychom to přežili, ale spadli jsme z útesu a smetla nás rozbouřená voda.“  dořeknu v rychlosti několik bodů. Nechci se zdržovat tím, že bych zdlouhavě vyprávěla průběh každého snu.  Navíc se mi na to nechce ani vzpomínat. Cítím, jak mě Iris drtí v objetí, jako kdyby se bál, že mě někdo unese.  Nedivím se mu. Být já na jeho místě, nejspíš bych jednala stejně. Nakonec jsem ráda, že jsem si s ním promluvila. I když jsem se nedozvěděla skoro nic nového, trochu se mi ulevilo. 

Iris říkal, že v minulosti existovalo pár osob, které viděly do budoucnosti. I když to není potvrzené. Co by mě ale zajímalo... existoval během těch let někdo, kdo dokázal vidět také minulost? Stejně jako já?

 

***

 

S trhnutím se proberu. Dřevěná prkna mola mě nepohodlně tlačí do zad. Chvíli trvá, než se úplně proberu a jsem schopna pořádně myslet. Utřídit si myšlenky a zjistit, co je realita a co byl sen. Vůbec si neuvědomuji, kdy jsem usnula. Pravdou ale je, že posledních několik dní jsem toho moc nenaspala. Ty strašné noční můry se začínají zhoršovat. Dokonce jsem v nich několikrát viděla i královnu, mou matku. Pokaždé mě to tolik vyděsilo, že jsem pak už nedokázala usnout. Trénink nebo brusle. To jsou jediné chvíle, kdy dokážu na své starosti aspoň trochu zapomenout. 

Tiché vrznutí dveří mě donutí otočit hlavu po zvuku přicházejících kroků.

„Nepřišla jsi na snídani.“ usměje se Iris a položí přede mne stříbrný podnos s lákavě vyhlížejícím jídlem. Musím říct, že naše kuchařka umí snad ty nejlepší tvarohové koláčky, jaké jsem kdy jedla. 

„Měla by jsi si na chvilku odpočinout od tréninku. Nasadila jsi příliš vražedné tempo.“ uculí se a já mám chuť protočit očima. To mi říká zrovna on? Ten, který mě prvních několik dnů mého pobytu tady doslova honil jak nadmutou kozu?

„To je dobrý. Vážně.“ oplatím mu úsměv.

„Dobrá, ale kdyby jsi si chtěla promluvit, víš kde mě hledat. Můžeš přijít kdykoliv.“ naposledy mi pokývne, než mi vtiskne do ruky kožený balíček a s mrknutím odejde. Chvíli na ten dárek nehnutě zírám a nějak se nemůžu rozhodnout, zda jej mám otevřít, či ne. Nakonec přeci jen zatáhnu za koženou šňůrku a do klína se mi vysype pouzdro s pěti dýkami. Aniž bych se nějak vážněji pokochala jejich krásou, vyndám z tajné kapsičky útržek pergamenu s nápisem: Pro budoucnost, a spálím jej v nejbližším plamenu lampy.