Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

2.

- Hello, it's me. Druhá kapitola je zde a protože už je to vážně nějaká doba od chvíle, kdy jsem přidala část, o které se zde zmiňuje Aris, odkážu vás na 13. a 14. kapitolu Fourteen Days v případě, že byste si je po přečtení této potřebovali připomenout. 😈😂 Strašně moc děkuju za komentáře u předchozí části, jste nejlepší!❤

,,To bych teda chtěl vědět, jak mám teď asi znovu usnout. Tlak mám tak sto osmdesát na devadesát pět," rozhořčuje se Minho a opírá si zbraň o rameno. Aris, který stojí za ním, okamžitě ustupuje na stranu z jeho dosahu. Ani se nedivím - v posledních dnech mu bylo více než několikrát řečeno, že pokud uznáme, že je zrádcem a pomáhá ZLOSINu, zastřelíme ho.

Sklouznu z Newtova klína a všimnu si, že papíry, na které psal, teď už naprosto zmuchlané, rychle ale důkladně složil a vložil do kapsy svých kalhot.

,,Už je stejně skoro ráno," podotkne Brenda a prohrábne si krátké vlasy.

,,Jo, to skoro je tam ale dost podstatný," odsekne Minho. Thomas protočí očima a odejde zpátky ke spacákům. Bývalý kápo běžců i Brenda s Pánvičkou ho následují a u mých otevřených dveří zůstane nervózně stát jen Aris.

Krčím na něj čelo a on přešlápne, ruce založené na hrudi a rty pootevřené.

Ucítím na tváři Newtovy rty, když mě lehce políbí. Překvapeně se na něj otočím. ,,Odcházíš?" zeptám se.

Přikývne a šibalsky se usměje. ,,Jdu si dát něco k jídlu." Očima střelí k Arisovi, pak se nakloní k mému uchu a zašeptá: ,,Ale později navážeme, kde jsme přestali."

Zrudnu, ale než stačím něco říct, Newt vyskočí z kabiny bergu, mrkne na mě a zamíří za ostatními.

Uvědomuji si, že Aris stále ještě stojí u mých dveří a chvíli se vyhýbám jeho pohledu. Upřímně doufám, že odejde. Je opravdu tím posledním, se kterým bych chtěla mluvit, což je taky důvod toho, proč se mu už od útěku ze základny ZLOSINu úspěšně vyhýbám. Postřehla jsem, že Thomas zvolil stejnou taktiku, a ani trochu se mu nedivím. Newt mi sdělil jen několik detailů o tom, co se stalo poté, co nás uspali a odvezli ze Spáleniště - Aris, Teresa a Thomas zůstali sami v poušti a pro ně ještě zkouška pokračovala. Tedy, spíš museli Thomase přesvědčit, že ho hodlají zabít - a to se jim podle toho, co mi říkal Newt, i povedlo. Nechtěl mi to celé převyprávět - řekl mi, ať si s Thomasem promluvím sama. Jenže to byl další problém - i jemu jsem se totiž vyhýbala. Od Spáleniště se vše zdálo být tak složité... kromě toho každý jeho pohled jsem měla spojený s Teresou a vždycky mě bodlo u srdce, když jsem s ní mluvila.

,,Mohl bych... Myslíš, že bychom mohli..." Aris nejenže vypadá nervózně, on nervózní i nepochybně je - znovu si přešlápne a já na něj civím naprosto bez výrazu. ,,Totiž... promluvit si?"

Pokrčím rameny a on pořád ještě nejistě obejde kabinu a sedne si na místo, kde ještě před okamžikem seděl Newt. Svoje dveře zavře, já se naopak k těm svým přesunu a nechám je dokořán pro případ, že bych musela utíkat.

 Asi mám trochu potíže s paranoiou.

Další chvíli je ticho. Zírám před sebe na na zeď haly a slyším, jak se vzadu za bergem ostatní baví.

Aris si odkašle a já nedám nijak najevo, že jsem si jeho přítomnosti vědoma.

,,Nevěříš mi," pronese do ticha jako první a já pořád nic neříkám. Sakra, bude se muset snažit o moc víc, aby ze mě dostal nějakou reakci.

,,Ta věc s Teresou, Thomasem a ZLOSINem..." začne hoch a ruce zatíná v pěst a zase je uvolňuje, hlas má trochu nejistý a pořád si skousává ret. ,,Museli jsme to udělat. Kromě toho, že jsme k tomu byli určení od začátku... museli jsme."