Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

49.

No krucinál. To mě fakt. Odvezte. Nebo nevím. Zahrabejte někam. Přidávám poslední kapitolu. Poslední regulérní kapitolu... a zůstane mi jen Epilog. A pak konec. Už nic. Ty vole, asi se vyvrátím. Pardon, ale... no chápete to? První díl téhle ff jsem napsala v patnácti letech. To jsou tři roky. To je... síla. No to nene. Víte co? Asi si tohle nechám do poděkování, protože to bude stát za to. 

Chci vám teď jenom hrozně moc poděkovat, protože tohle by se mi nikdy nepovedlo nebýt vás. Jste vážně neskutečně úžasní a já si toho nikdy, nikdy nepřestanu vážit. Nebýt vás, nikdy bych tu nezůstala a nezačala bych psát i něco svého. Takže jo, vy jste mě nakopli a strkali dopředu. A za to vám moc, moc děkuju.

Je to jako probuzení do úplně nového světa. A nejspíš tomu tak i je.

Otevřu oči a spatřím naprosto blankytně modrou oblohu bez sebemenšího mráčku. Zmateně se zapřu ruko u o zem a zjistím, že... ležím v písku?

 Napadne mě, že jsem mrtvá. Zřítil se na mě strop a zůstala jsem nehybně ležet v sutinách základny ZLOSINu jako Teresa... U srdce mě šíleně bodne a s tou bolestí přijde taky uvědomění. Ne. Já neumřela. Minho mě protáhl PlaniTransem.

 Zvednu se do sedu a syknu, jelikož mě zabolí hlava. Sáhnu si na čelo a spatřím zaschlou krev. Potom zamrkám a oněmím úžasem. 

 Před sebou spatřím oceán. 

 Užasle na něj civím a navzdory vší té bolesti, kterou cítím, si pomyslím, že jsem se musela ocitnout v nebi. Přesunu se po zadku kousek blíž a počkám na vlnu, která mi namočí ruku. 

 Jak... jak je tohle možné?

 Obrátím zrak a uvidím lesy. Napravo od nich se zvedají vysoké hory, ale jsou poměrně daleko - nalevo malý kopec, z nějž stoupá dým. Zamračím se a v tom zaslechnu smích lidí o kus dál. Na pláži spatřím desítky postav. Myslím, že jsem předtím špatně odhadla naše počty. Rozhodně to zvládla víc než polovina nových subjektů. 

 ,,Tak už jsi se probrala," ozve se za mnou tiše a já se otočím na druhou stranu a spatřím Thomase, který ode mě stojí zhruba dva metry daleko a opatrně mě pozoruje. Ruce i nohy má poškrábané a vlasy mokré, jako by se právě myl. Při pohledu na něj mě zavalí strašlivá vlna emocí a začnou se ve mně prát. Přesto váhavě přikývnu, když se mě zeptá, jestli si může přisednout. 

 Plácne sebou vedle mě a já se zachvěju. Vzpomínky mě tíží jako kameny - jak moje, tak ty jeho. 

 Zabil Newta.

 Ale zabil ho, protože si to Newt přál. Tak zoufale chtěl být osvobozený, že ho k tomu přiměl. Nedokázala jsem ho zachránit. Nedokázal to ani Thomas nebo Newt sám.

 Najednou mě něco napadne. ,,Kde mám svůj batoh?" vyhrknu a otočím se kolem dokola. Jsem si jistá, že jsem ho v momentě, kdy mě Minho protáhl PlaniTransem, ještě měla na zádech. Thomas mě pohledem hned uklidní.

 ,,Je u Brendy. Jeden chlap tady byl doktor a tvrdil, že tě máme nechat v klidu, tak jsme ti ho sundali a přesunuli se bokem."

 ,,Aha," řeknu jen. V tom batohu jsou věci, které potřebuju, abych se rozhodla, co dál. Je v něm Newtův deník.

 ,,Lauro," osloví mě Thomas váhavě. Podívám se na něj a jeho hnědé oči mi tak připomenou ty Newtovy, že ten pohled téměř nevydržím. Ale je to Thomas, kdo se odvrátí jako první. Zadívá se na oceán a zavrtí hlavou. ,,Nevím, co mám říct."

 ,,Neříkej nic," vypadne ze mě prostě. Srdce mám úplně sevřené. Před očima mám Teresu, jak natahuje zkrvavenou ruku k Thomasovi. Vidím sebe, jak se sunu pod Newta a vytahuju si jeho tělo do klína. ,,Nemůžeš říct nic, co by to odčinilo."

 ,,Ne," řekne mi klidně. ,,Já vím, že ne. Ale ani nemusím. Byla jsi v mé hlavě."

 Byla. A o tolik horší to je. Protože já Thomasovo rozhodnutí pochopila. Udělal to, aby Newta osvobodil. Newt si to tak vybral. Požádal ho o to jako jeho kamarád - jako někdo, kdo chce zoufale pryč od bolesti. Už to nemohl snést a věděl, že já bych ho nikdy nenechala jít. Protože jsem byla sobecká. Protože jsem ho tolik milovala, že jsem ho radši nechala se trápit, než abych ho nechala jít.

 ,,Nenávidíš mě," pronese Thomas po další chvíli a mě překvapí, jak rychle jeho slova popřu.

 ,,To není pravda," vyhrknu. ,,Myslela jsem si, že tě nenávidím. Že tě zabiju holýma rukama. Ale teď vím, že to není pravda. Jen... potřebuju čas. Možná hodně času, Thomasi."

  Podívá se mi do očí a já v nich spatřím podobnou úlevu a vděk, jaká se zračila i v Teresiných očích, když jsem jí řekla, že je jí odpuštěno. Srdce mi klopýtne. 

 ,,Máš, kolik času budeš chtít," řekne mi Thomas a já přikývnu, protože to vím. My přežili. My máme celý život na to, abychom si odpustili a naučili se přijmout minulost. Někteří to štěstí neměli.

 ,,Já jen..." zašeptám a kousnu se do rtu, když se podívám na nekonečný oceán před sebou a na slunce, které září nad ním. ,,...nemůžu uvěřit, že to nikdy neuvidí."

 Je to taková nádhera. Všude panuje ticho, vzduch je čistý, široko daleko není nic, co by značilo nebezpečí. Chuck by si mohl hrát se Stevem a Davem na pláži a Maddie by je kontrolovala. Alby by se mohl chopit velení. Jeff a Clint by se o nás starali, až bychom si zadřeli třísku nebo něco podobně stupidního, Zrt by se staral o zeleninu a Winston o maso. Teresa by dala Thomasovi čas a on by jí odpustil všechno, co udělala, aby ho zachránila. Newt by donutil Charlieho, ať nás oddá, a pak by mě přenesl přes práh domu, který bychom spolu postavili. A erupce by ho tady nikdy nedohnala. Zestárli bychom spolu a naše děti by měly další děti a ty další a další a naše jména by potom upadla v zapomnění, ale někde by pořád žil někdo s čokoládově hnědýma očima a světlými vlasy. Někde v nějakém novém, lepším světě.

,,Já vím," zamumlá Thomas a v jeho pohledu se zračí bolest, které moc dobře rozumím. Teresa je mrtvá. Téměř to zvládla. Mohla tu sedět se mnou, ale je mrtvá. Obětovala se pro někoho, o kom si myslela, že ji nenávidí. Umřela pro kluka, kterého milovala.

 Zavřu oči a tiše se rozpláču. Thomas se mě nedotýká. Ví, že nejsem připravená si ho pouštět blíž. A tak jen tiše sedí vedle mě a nechává mě vzlykat, dokud slunce skoro nezapadne a dokud nejsem tak prázdná, že už nemám co brečet. Minho se k nám později toho večera připojí. Posadí se vedle mě a podá mi pomeranč. 

 ,,Jsou tam ovocný stromy," oznámí nám. ,,A taky budeme chodit na lov. A rybařit. Zítra začne Gally stavět první dům. Frasně, doufám, že tu není nějaká aktivní sopka nebo medvědi nebo vlci nebo tak něco."

 Mám pocit, že ta moc žvaní jen proto, aby mě přivedl na jiné myšlenky, každopádně se mu to ale povede. Usměju se na něj. 

 ,,Tý vado, Lauro!" zvolá a chytí za paži. ,,To byl úsměv? Opravdovej úsměv?" Ušklíbnu se a on se zachmuří. ,,Tohle už bylo zase trochu horší, ale pracuj na tom dál."

 Povzdechnu si a podívám se na hvězdy, co se nám rozsvítí nad hlavou. Jednou z nich je Chuck. Teresa. Alby. Zrt. Jeff. Clint. Maddie. Winston. Newt. Uvažuju nad tím, jak nás z vrchu pozorují, všichni klidní a šťastní, protože jsme v bezpečí. Konečně to skončilo. Teď je načase začít znovu.

 Podívám se na Minha a znovu povytáhnu koutky úst vzhůru. ,,Jo. To rozhodně budu."