Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

21.

Takže kamarádi, je tu ještě jedna kapitola s Placery. Před pár dny jsem dopsala Last Memory. Jako úplně. A mám z toho teď krizi, protože nevím, co dělat se svým životem. A už se nemůžu dočkat, až si přečtete konec! Ale abychom se k němu vůbec dostali, čeká nás ještě 29 kapitol. Celkem síla. Vydržíte to? :D

 Hrozně moc vám děkuju za podporu, ať už takovou, kterou mi posíláte do zpráv, píšete na profil nebo do komentářů, případně ji dáváte najevo jinak. Jste super a já si vás moc vážím <3

Za dalších pár minut stojíme společně před autem a chystáme se nastoupit dovnitř. Vítr se zvedá čím dál tím víc a protože večer už se téměř přehoupl v noc, vidíme na sebe jen díky světlu rozsvícenému v kabině jeepu. Přešlápnu a prohlédnu si přítomné, rozpolcená mezi dvěma pocity - tím, jak moc ráda je vidím, a tím, že je to nejspíš taky naposledy, kdy se shledáváme.

,,Není to fér," zabručím si a uchechtnu se ve snaze situaci odlehčit, jen tím ovšem podtrhnu fakt, že nemám daleko k slzám. Odkašlu si. ,,Sotva jsem vás viděla."

K mému překvapení je to Minho, kdo ke mně udělá krok a sevře mě v objetí. Moje tiché slzy se mu vsáknou do trika a když ode mě odstoupí, usměju se na něj.

,,Nemůžeme tě tam nechat jít samotnou," prohlásí bývalý kápo běžců a v jeho věčně usměvavé tváři není ani stopa po obvyklém humoru. Napadne mě, o kolik vypadá starší, než ve skutečnosti je.

,,Musíte," zavrtím hlavou a otřu si oči. Podívám se na Thomase. ,,Máte důležitější věci na práci."

Minho se na mě zamračí. ,,Půjdu s tebou," prohlásí náhle a jeho slova mě naprosto vyvedou z míry.

,,V žádným případě," uzemním ho okamžitě. ,,Ostatní tě potřebují." Hravě ho ťuknu do ramene. ,,Musíš nakopat zadek ZLOSINu."

,,Lauro, Newt je rapl," promluví Minho mrtvým hlasem, oči pevně upřené na mé. ,,Ať už jsme ho znali jakéhokoliv, teď bude všechno jinak. Erupce-"

,,Erupci mám taky, jestli jsi už zapomněl," přeruším ho prudce a pak si unaveně povzdechnu. ,,Brzo na tom nebudu o moc líp a všichni to moc dobře víte. A taky moc dobře víte, proč to musím být já, kdo se k němu vrátí. Sama."

Minho se mi stále ještě dívá do očí a trvá nekonečně dlouhou dobu, než přikývne. A teprve v ten moment si uvědomím, že pokud je tohle všechno pro někoho z Placerů téměř tak těžké jako pro mě, pak je to on.

,,Lauro."

Maddie si mě odchytí předtím, než naskočím do vozu. Minho s Thomasem už jsou uvnitř, Jorge s Brendou se o něčem baví na druhé straně vozu u otevřených dveří. Podívám se na krátkovlásku.

,,Chceš se vrátit se mnou?" zeptám se jí a ona rychle a přesvědčeně zavrtí hlavou.

,,Ani nápad," ubezpečí mě a já se usměju. ,,Jen se ti chci omluvit." Odmlčí se a odvrátí zrak, nejspíš je pro ni těžké následující slova zformulovat. Čekám, co z ní vypadne. ,,Nevěděla jsem, že je na tom Newt takhle. A... chápu to."

Vyměníme si pohledy a já na ni povytáhnu koutky úst. Dotknu se její paže. ,,Najdi Stevea a Davea," je všechno, co řeknu.

Děvče přikývne, než se k ní ale otočím a vejdu do auta, ještě jednou mě zachytí. ,,Mohla bys..." začne, když se na ni tázavě podívám, trochu netrpělivá - jsme už celkem dlouho pryč a začínám mít strach. Co Newt dělal poté, co jsme zmizeli v poušti?