Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

13.

 Ahooj! Dlouho jsem k vám neměla nějakej bezsmyslnej proslov, kterej stejně nikoho nezajímá, takže jsem se rozhodla to napravit. Vítejte u kapitoly, kde to všechno pokazím, muhuhuhehe. Dneska je pěkně hnusně, tak snad se vám šikne.

 Děkuju vám za každé přečtení a ještě víc za jakoukoliv reakci. Jste pořád skvělí. Jen se omlouvám, že je to se mnou teď zase takový kostrbatý, ale přísahám, že právě bojuju o holej život (aneb klasifikace). 

Užijte si to. A věřte mi, že je tohle jen předzvěstí toho, co přijde. Jo, asi mě zabijete, ale to nevadí. Pfff. All the love!

Opouštím Maddinu kavárnu s rozporuplnými pocity téměř o hodinu a půl později - škvírami mezi prkny, jimiž jsou zabouchaná okna, už dovnitř proniká sluneční světlo. Maddie se na mě naposledy podívá, než za mnou zavírá dveře, a usměje se. ,,Stejně si myslím, že je to šílenost," prohlásí.

 ,,Ale jdeš do toho se mnou, ne?" vylekám se a ona se uchechtne. 

 ,,Tak nějak nemám co ztratit, víš?" zavrtí hlavou a pokývne k eskalátorům. Spousta lidí v hale se už probouzela a Harry začal znovu roztápět pod kotlem. ,,Běž to říct tomu tvýmu fešákovi a zastavte se zase večer."

 ,,Dobře," přikývnu, ale to už mi dívka dávno zabouchne před nosem. Párkrát se ještě zhluboka nadechnu a pak se otočím a zamířím nahoru do třetího patra.

 Cestou uvažuji o tom, co jsem právě udělala. 

 Když ZLOSIN nemůže najít lék, musíme zajistit, aby se o to přestal pokoušet. Alespoň za to neseme zodpovědnost - my jsme jim utekli a proto teď chystají zničit životy dalším nevinným dětem. Thomas se jim chtěl postavit. Zavrtím hlavou, když si uvědomím, že jsme s Newtem našim útěkem jen připravili o čas. Musíme Placery zase najít. Musíme se přidat k Pravé ruce a zastavit ZLOSIN.

 Nejdřív to ale musím říct Newtovi. Vím, že bude souhlasit - když jsme od Placerů odcházeli, bylo to v domnění, že jakmile Thomase přejde ta jeho šílená touha po pomstě, někde se usadí a budou žít dál, imunní vůči erupci, a jejich děti budou mít další děti a ty budou vyrůstat v novém světě, v němž lidi jako já nebo Newt nemáme místo. Jenže to jsme nevěděli, že ZLOSIN zahájí další testy.

 Musím to říct Newtovi. Pochopí to. Vrátíme se zpátky a Maddie půjde s námi.

 Zamyšleně kladu nohu před nohu a přehrávám si všechno, co jsem si s dívkou v kavárně před chvíli řekla. Jen já, ona a Newt, nikdo jiný - ona kvůli Stevovi a Daveovi, my dva z jasný důvodů, vyrazíme napříč Spáleništěm k Denveru. Kousnu se do rtu, když mi dojde, že v sobě stále ještě máme chipy ZLOSINu - o těch jsem Maddie neřekla. Až najdeme Thomase a ostatní, budou nám je muset vyndat. Jít s nimi až k Pravé ruce by mohlo být nebezpečné.

 Stačí jen najít Thomase a ostatní. Budeme muset doufat, že se od Denveru ještě nevzdálili... a že najdeme způsob, jakým se dostat přes bezpečnostní opatření města.

 Mumlám si po nosem, když vejdu do třetího patra a vkročím do bývalého obchodu s nábytkem, proto nejspíš nepostřehnu všeobecný povyk, dokud čelem nevrazím přímo do něčích zad. Zvednu zrak a někdo na mě cosi vybafne, já ale jen zamrkám a šokovaně couvnu, když si všimnu shromážděného davu. Přede mnou stojí téměř dvacet lidí a všichni něco pokřikují.

 ,,Co se děje?" zavolám, ale nikdo z přítomných mě nevezme na vědomí - zaklepu muži před sebou na rameno, ale skoro jako by můj dotek ani necítil. Znovu vykřiknu, opětovně zbytečně, a tak se začnu prodírat davem kupředu a odstrkovat přitom lidi hrubě stranou, abych zjistila, co je zdrojem jejich rozčarování.