Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

7.

Trvá nám přes půl hodiny, než se sbalíme, počínaje zásobami jídla, baterek a nožíků, přes oblečení až po absurdní zbytečnosti, jako je například mapa světa, které se z nějakého důvodu nedovedu vzdát, nebo hromada propisek a bloky, jež nám taky budou úplně k ničemu.

Nakonec nás přistihnu, jak se motáme po bergu, bereme do ruky po desáté ty stejné věci a zase je odkládáme, přehrabujeme se v obsahu batohu, který už dávno známe nazpaměť, a odmítáme se jeden na druhého podívat. Odkládáme tak to, co stejně musí přijít.

,,Máme všechno?" prolomím nakonec ticho a Newt sebou trhne. Není to poprvé, co skoro jako by zapomněl, že jsem v místnosti s ním, a teď se na mě podívá a mě šokuje strach, který mu přeletí po tváři.

Otevře pusu a mrkne, než k němu ale stačím vykročit, zase se tváří normálně. Přikývne a přejde ke mně, přičemž si batoh vyhodí na záda.

,,Co ten dopis?" zeptá se a já kývnu hlavou k bedně převrácené dnem vzhůru, na níž leží přeložený kus papíru. Newt taky přikývne, ale nejde se podívat, co jsem Placerům napsala, za což jsem mu svým způsobem vděčná. Pohlédnu na něj.

,,Ty jsi jim nic nenapsal?" zeptám se a on zavrtí hlavou.

,,Nic mi nepřipadalo dost dobrý," odpoví a já s ním musím souhlasit. Žádná slova nemohla nijak zmírnit dopad toho, co právě děláme.

,,Připravená?" promluví Newt a já se kousnu do rtu a střetnu se s jeho pohledem.

,,Jako nikdy," zalžu a nechám ho, ať mě chytí za ruku. Očima sklouznu za jeho záda ke vzkazu, který tam na ostatní čeká, až se vrátí.

Nehledejte nás, je tam napsáno. Víte stejně dobře jako my, že je to takhle nejlepší.

Srdce mě bolí z představy, jak některý z Placerů ty dvě věty přečte, ledabyle načmárané mou roztřesenou rukou, naprosto oprostěné od citů a emocí, holé a neprozrazující nic kromě toho, co je zřejmé.

Už se nikdy neuvidíme.

Newt mě vyvede z bergu do tmavé, setmělé haly. Nezamíříme k hlavnímu vchodu, kterým dovnitř vešel Jorge. Dojde mi, že ten se dá otevřít jen zvenku, ovladačem, který má Jorge u sebe, a poněkud zaraženě následuju Newta ke konci haly, kde jsou dveře do sprch.

,,Jak se odtud hodláš dostat?" zeptám se ho bůh ví proč šeptem. Jediným zvukem, který narušuje všudypřítomné ticho, jsou naše spěšné kroky - s obavou si prohlížím setmělé stíny a představuju si raply, kteří by se v nich mohli skrývat, stejně jako každou noc tady, přestože něco takového je naprosto nemožné.

Newt otevře dveře do sprch a ocitneme se na malé chodbě, kde se nachází dvoje dveře. Jedny z nich vedou do umýváren a k záchodům, ty druhé jsou zabezpečené velkým řetězem. Vzápětí pochopím.

,,Aha," řeknu.

Chlapec pustí mou ruku a vezme evidentně těžký řetěz plný rzi do rukou. Zatáhne za něj a já otevřu pusu, abych mu řekla, že pokud byl tohle jeho plán, jak se dostat ven, tak mu určitě nevyjde - snažili jsme se ty dveře otevřít už v den, kdy nás zde Jorge vysadil, ale Brenda nám oznámila, že pokud to uděláme, můžeme odpočítávat minutu, než se sem dostanou raplové. To byl důvod, proč byly zabezpečeny.

Byly je ovšem správné použití minulého času, protože když se nadechnu, abych promluvila, Newtovi v ruce cvakne zámek od řetězu, spadne mu k nohám, on strčí do dveří a ty se s vrznutím otevírají.