Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

16.

Newt usne ještě předtím, než slunce zapadne. Většinu dne jsme strávili zabedňováním všech oken a vchodů mimo obývací pokoj a hlavní dveře tak, aby se k nám nemohl dostat nikdo, o kom bychom nevěděli, a dohadováním se, jestli si necháme tyrkysovou sedačku nebo ukradneme v nákupním středisku nějakou jinou. Byla jsem za tyrkysovou. Newt si stál za tím, že sem za každou cenu dostane nějakou koženou.

Teď, když ho pozoruju, jak na oné zmíněné modro zelené pohovce spokojeně oddechuje, nedokážu se ubránit úsměvu. Přejdu k němu a zvednu z jeho hrudníku Sto sonetů Lauře, zaklapnu je a položím na stůl a přetáhnu přes Newta dětskou přikrývku s autíčky, kterou jsme objevili v dětském pokoji. Potom se lehce dotknu jeho vlasů a odvrátím pohled k oknu.

Přišlo to moc brzy. Erupce. Fakt, že ho ztrácím. Že ho budu ztrácet přímo před očima a nebudu s tím moct nic udělat. Sklopím zrak ke svým dlaním a natočím je ke slunečnímu světlu, abych se podívala na svou čáru života. Měla jsem tímhle procházet s ním. Proč první on a potom až já?

Kousnu se do rtu a po tvářích mi stečou další dnešní slzy. Tentokrát jsou naprosto tiché. Nezvládnu to. Chtěla bych - tak strašně bych pro něj chtěla být silná. Ale pokud se to, co se stalo dnes, bude opakovat denně? Copak můžu koukat, jak se kluk, do kterého jsem se zamilovala, mění v něco, co ho k smrti děsí?

Popotáhnu a obrátím se k Newtovi. Jeho spánek se zdá konečně být klidný. A v ten moment vím, že to zvládnu - že to musím zvládnout. Kvůli němu.

Pohlédnu oknem na nákupní centrum - v zapadajícím slunci vidím, že Charlie i ten druhý muž ještě pořád hlídkují před vchodem. Zaletím očima zpátky k Newtovi, potom rychlým krokem zamířím k vchodovým dveřím a tiše se protáhnu ven.

Odhodlaně vykročím směrem k nákupnímu centru s rukama pevně zaťatýma v pěst. Musím to povědět Maddie. Musím jí říct, ať na Pravou ruku zapomene. Zatraceně! Kdybych s tím byla vůbec nezačínala, nemusela bych ji teď připravit o naději, že zase uvidí kluky. Otřesu se, když si uvědomím, že jí nejenže vezmu naději, ale taky docela reálnou šanci na jejich záchranu. Jenže tohle teď nemůžu. Nemůžu Newta zatáhnout do války proti ZLOSINu. Musím být s ní a držet ho v klidu, abych co nejvíc oddálila erupci. Ano, to musím. Musím mu zachránit život.

Když s odbytím Charlieho otázek mávnutím ruky vcházím do zakouřeného a přetopeného nákupního střediska, něco mi říká, že Maddie to takhle jednoduše neuvidí.

Klepu na dveře kavárny a teprve teď si všímám nápisu na dveřích, který mi sděluje, že se jmenuje Broadway. ,,Originální," zamumlám si pod nosem a pak beru za kliku, protože Maddie nejspíš moje pokusy o zdvořilý příchod stejně neslyší. Zjistím, že se nepletu, jelikož jakmile se ocitnu uvnitř, je mi hned jasné, že je u sebe vzadu. Prostory kavárny jsou úplně prázdné a mě vteřinu vrtá hlavou, jak je možné, že tu Maddie nikdo neobtěžuje, nechám to ale plavat a zamířím k závěsu, za nímž se nachází dívčina malinká ložnice.

,,Madds?" zavolám a zaťukám na bar, aby věděla, že jsem venku. Netrvá to dlouho a závěs se odhrnuje stranou.

,,Ahoj," usměje se na mě dívka a ten úsměv jí vydrží asi tak tři sekundy. Potom postřehne, že jsem sama... a taky že se netvářím zrovna radostně. Povzdechne si. ,,Asi pojď prvně dovnitř. Vypadá to, že nejdeš dobře naladěná."

Následuju ji do místnůstky a bez vyzvání si sedám na postel, protože stát není kde. Maddie si stejně jako dnes ráno sedne naproti mě na stůl, nejprve ale musí odsunout stranou batoh a hromadu papírů. Když se na ně zaměřím, zjistím, že se jedná o mapy. Zvedne se mi žaludek.