Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

29.

Veselým kapitolám definitivně odzvonilo. He. Hehe. Hehehe. *hysterický pláč* *u had to see that coming*

 Je snadné říct, že to bude dobré. Vždycky je a vždycky bylo. Vždycky bylo jednoduché si namluvit, že se všechno zase dá do pořádku. Je jednoduché opakovat Newtovi, ať si nedělá starosti.

 Něco jiného je tomu věřit. Vím, že on ani já už to nebereme vážně, stejně se ta slova ale pořád objevují, zničehonic, jako by prostě byla potřeba. ,,To je v pohodě. To bude dobrý. Nemysli na to. Pojď sem, ono to přejde."

 ,,Miluju tě," šeptám každou noc předtím, než zavřu oči.

 ,,Já tebe taky," říká on.

 Trvá to jen pár dní, než mi přestane odpovídat.

 Probudí mě šramocení dole v kuchyni. Slyším hlasy a prvně si v rozespalosti neuvědomím, že jsme s Newtem v domě jen dva a že nemá s kým mluvit. Zmateně přehoupnu nohy přes okraj postele a snažím se setřást pocit, že se Newt baví s Minhem nebo Thomasem - kolik času uplynulo od chvíle, kdy spolu ti tři byli v jedné místnosti? Potřesu hlavou a poslepu najdu cestu ke schodům dolů, načež tiše zamířím k obýváku.

 ,,Ne," uslyším Newtovo mumlání z kuchyně a zarazím se za rohem tak, abych se mohla naklonit  a podívat se k němu. Třeba přišel Charlie? Srdce mi těžce buší a žaludek mám stažený. Moc dobře vím, že Charlie sem nepřijde, protože jsme mu ukradení, hlavně já - neměl mě rád ani předtím, bůh ví proč, a rozhodně mě nemá v lásce poté, co moji kamarádi odvezli Maddie pryč.

 Chytím se rohu stěny a vykouknu do kuchyně. 

 ,,Nesmysl," říká zrovna Newt. Stojí u kredence, který se mi podařilo prokopnout před dobou, která se teď zdá být milion let zpátky. Pochoduje po malém prostoru sem a tam - na lince před ním jsou vysypané cereálie, nejspíš je musel převrhnout, a dovnitř svítí jen měsíc z okna vysoko nad ním. 

 Je sám.

 ,,Ale ona tomu nerozumí," zabručí si a já zavřu oči a vydechnu. Nahnu se zase za roh a opřu si hlavu o zeď, načež se snažím ovládnout zrychlený dech. ,,Nerozumí tomu a jak by taky mohla. Šílenství. Ona je v pořádku, musí být, je, stoprocentně je."

 Bouchne rukou do linky a já nadskočím leknutím. Newt hlasitě zakleje a sykne - když se podívám za roh, vidím, že si prohlíží zápěstí. ,,Proč ona a já ne?" zavrčí a praští do linky znovu. ,,Proč mě prostě nenechala?" Další rána, linka nadskočí, uvnitř ní se sesunou hrnce a udělá to strašný rámus. Zavřu oči a Newt zvedne zrak ke stropu, jako by přemýšlel, jestli jsem ho neslyšela. Očividně ale hned usoudí, že je mu to jedno.

 ,,Musí být imunní," pokračuje v rozmluvě a udělá několik kroků k jedné stěně. ,,Musí být. Možná bych ji měl... možná bych sám měl... zatraceně." 

 Zatne pěsti a nahrbí se. Jeho hrudník se zvedá prudčeji a prudčeji. Než se stačím odhodlat a udělat krok k němu, obrátí se o tři sta šedesát stupňů a znovu začne mlátit do linky před sebou - pak se vrhne k šuplíků, všechny je vyhází z pantů a jeden z nich prohodí skrz zabedněné okno. Prorazí karton i sklo a dovnitř místnosti se s řinčením vysype sklo - nadskočím a přitisknu si ruku na pusu. A on se rozkřičí. A řve. A ječí.

 A je to křik plný vzteku.

 ,,Chci, aby to skončilo! Nezáleží mi na tom! Nezáleží mi na ničem! CHCI, ABY TO SKONČILO!"

 V očích mě pálí slzy a pocítím záchvěv strachu, když se Newt obrátí mým směrem. Přestože mě nemůže vidět, protože se pouze nakláním zpoza rohu a přede mnou se nachází polička, která schovává můj obličej, slyším, jak si odfrkne. 

 ,,Já vím, že tam jsi, Lauro."

 Roztřeseně udělám krok dopředu a setkám se s jeho pohledem. Bosýma nohama stojí mezi střepy z okna - chodidla mu krvácí, ruce má zarudlé a odřené z toho, jak jimi mlátil, a v očích nemá ani malinký kousek soudnosti. Zvedne rty v líném úšklebku.

 ,,Nelíbí se ti, co vidíš, lásko?" Roztáhne ruce a otočí se kolem dokola, sklo pod jeho nohama zakřupe a já odvrátím zrak od krve na podlaze.

 ,,Newte," promluvím a můj hlas zní podivně klidně, ,,pojď z těch střepů."

 Zavrtí hlavou. ,,Ty nevíš, jak je bolest uklidňující," zašeptá a mně naskočí husí kůže, protože způsob, jakým na mě kouká, způsob, jakým ke mně mluví, není ani trochu jeho styl. Není to ani trochu styl někoho, kdo je při smyslech. ,,Bolest," mluví chlapec dál a vlasy mu načechrává vítr vanoucí na něj z rozbitého okna, ,,mi umožňuje myslet. Jako jedna z mála věcí. A já si myslím, Lauro, že ty žádnou erupci nikdy nedostaneš."

 Civím na něj s otevřenou pusou a ruka, kterou k němu natahuju, ochabne. ,,Jak to myslíš?" vydechnu a Newt zavrtí hlavou a usměje se na mě.

 ,,ZLOSIN kecal, když tvrdil, že nejsi imunní. Každej nakaženej už by to cítil."

 Tlačí mě na hrudi a motá se mi hlava. Zavrtím hlavou. ,,To je šílený."

 Newt prskne smíchy a zakroutí nade mnou hlavou. ,,Já jsem šílenej, to sis ještě nevšimla, slečno Cowellová?"

 Když vysloví mé příjmení, píchne mě u srdce. ,,Já nejsem žádná Cowellová," prsknu. ,,Nejsem Gwendolyn. Jsem Laura." Polknu. ,,A nejsem imunní."

 ,,To jsi fakt tak pitomá?" utrhne se na mě Newt a máchne ke mně rukou. ,,Podívej se, jak tu stojíš, v noční košili jako ochránkyně rozumu, spasitelka světů. Jsi jako ten idiot Thomas. Myslíš si, že můžeš všechny zachránit. A jsi imunní."

 Mohl by mít pravdu? Něco ve mně se rozkřičí. Protože jestli to tak je...

 Prvně mě napadne naprosto sobecká, odporná myšlenka, za kterou se nenávidím. Já budu žít.

 Ale ta je hned zase nepodstatná. Protože pak se potkám s jeho očima. Pak se potkám s očima kluka, kterého miluju. A vím, že já možná, jen možná budu žít... ale bude to bez něj.

 ,,Čím jste si to zasloužili?" uchechtne se Newt a já na něj nechápavě zamrkám. Pokrčí rameny. ,,Čím? Nebyl jsem dost milej? Málo jsem se staral? Málo empatie a moc sebevražednejch myšlenek?"

 Bodne mě u srdce, otevřu pusu. 

 ,,Ne, ne, víš, čím dál tím víc o tom přemýšlím..." Newt přešlapuje na místě a střepy se mu zařezávají do nohou. Zvedne se mi žaludek, neodvažuju se k němu ale udělat jediný krok. ,,...myslím si, že by mi bylo mnohem líp, kdybych tě nikdy nepotkal."

 Už jednou něco takového řekl. Když jsem ho našla na té střeše - když se chtěl zabít, řekl mi, že kdybych ho nikdy nepotkala, neměla bych pocit, že ho musím zachraňovat.

 Zvládnu na něj jen koukat a brečet. Všechno se zběsile točí.

 Nemyslí to tak, opakuju si pořád dokola. Nemyslí to tak. Nemyslí.

 ,,Všechno to s tím zamilováním se a zapomínáním a rozdělováním se a všechny ty obavy, že jsi mrtvá, že jsi zraněná, že už tě nikdy neuvidím, že už si na mě nikdy nevzpomeneš... a jak to dopadne?" Rozesměje se a já na něj zděšeně koukám, když vykročí směrem ke mně. ,,Stojíš tu ve tři ráno a koukáš na mě a já přicházím o rozum, zatímco ty jsi úplně v pořádku. Jak je tohle fér, Lauro? Jak je možný, že ty jsi z nějakýho důvodu vždycky ta, co z toho vyjde dobře?"

  Zastaví se naproti mně - na podlaze po něm zůstaly krvavé stopy, nevypadá ale, že by cítil nějakou bolest. Potřese rameny a zaculí se na mě, pak se natáhne a poplácá mě po tváři. Ucuknu a on se kolem mě protáhne. ,,Kdybych tě nepotkal, vůbec bych teď nemusel váhat."

 A aniž by mi poskytl vysvětlení, nad čím váhá, zamíří nahoru do ložnice a nechá mě stát v setmělém, studeném obýváku samotnou.