Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

26.

Písnička z 13RW, aby to bylo ještě depresivnější, než už to je... nebojte, happy kapitoly ještě přijdou. (Jedna. Dvě. :D:D:D) Už mám být málem někde jinde, ale ještě rychle přidávám další část. Doufám, že si ji užijete. ♥

Mezi jednotlivými údery srdce máte čas si uvědomit spoustu věcí.

První úder. Mohl by to skutečně udělat? Měsíc nad hlavou mi osvěcuje cestu a jeho postava na okraji střechy se mi rozostřuje. Příliš blízko. Příliš vratký, příliš nejistý. 

Druhý úder. Co když to udělá? Nezvládnu se k němu dostat dost rychle. Pokud se rozhodne hned teď, je konec. Rozhodne se? Sebere k tomu odvahu? Modlím se, ať je zbabělý. Lapu po dechu, rychleji už ale běžet nemůžu.

Třetí úder. Jak se tohle mohlo stát? Neměla jsem usnout na té stupidní pohovce. Vždyť on mi řekl, že už něco takového jednou zkusil. Jednou už odvahu sebral. Řekl mi to a já se nedokázala vzpamatovat a jít za ním. Řekl mi to. Měla jsem to vědět.

Čtvrtý úder. Běžím bosá pouští, moje boty zůstaly u pohovky, na které jsem spala. Cítím písek mezi prsty, nořím se do něj. Možná, že bych se v něm mohla utopit. Určitě bych se utopila, kdybych zastavila.

Pátý úder. Nemůže to udělat. Nemůže to udělat.

Šestý úder. Jestli skočí, skočím taky.

Sedmý úder. Rozrazím dveře do centra, proletím do haly, srazím k zemi nějakou ženu - začne na mě křičet, nečekám ale ani na to, až se zvedne, a rozběhnu se směrem k eskalátorům.

 ,,Hej!" zavolá na mě někdo a když nezareaguju, chytí mě za paži a prudce mě zarazí hned na prvním schodu. Škubnu sebou, abych se osobě vytrhla, obrátí mě ale k sobě čelem a já se střetnu přímo s jejím obličejem. ,,Kam ses vydala, hmm?"

 ,,Pusť mě, Charlie," vyhrknu skrz zrychlené výdechy a znovu se mu pokusím vytrhnout, ve svém vytržení se ale zvládnu jen praštit loktem o okraj eskalátoru. 

 Charlie na mě vycení zažloutlé zuby a ovane mě svým ne příliš příjemným dechem. Oči má podlité krví a prsty, kterými mě svírá, má špinavé. 

 ,,Nemám čas," odseknu mu a trhnu sebou tak prudce, až se mi opravdu podaří dostat z jeho sevření. Bohužel ale ztratím rovnováhu a rozplácnu se na eskalátory za sebou - hlavou narazím o roh jednoho schodu a prudce syknu, načež se mi zamotá obzor. Vyskočím na nohy a obrátím se, potom se znovu rozběhnu. Charlie se za mnou rozesměje.

 ,,Ty si pořád myslíš, že ho můžeš zachránit? Samotného před sebou?"

 Zrychlím a doufám, že tím taky uteču odpovědi na jeho otázku.

 V poslední patře budovy rozpoznám obchod s nábytkem, v němž jsme strávili první noc tady. Zevnitř na mě civí několik prázdných obličejů. Obrátím se o sto šedesát stupňů a všimnu si zamřížovaného schodiště - dveře na něj jsou otevřené. Znovu se rozběhnu a v momentě, kdy se opravdu ocitnu na střeše, už hlasitě lapu po dechu. Všechno se mi motá a když se dotknu svého týla, zjistím, že jsem si při pádu na eskalátorech díky bohu nerozsekla hlavu.

 Rozhlédnu se po povrchu střechy - na jedné straně září reklamní cedule na lyžařské vybavení, na druhé stojí několik satelitů. Newta v okolní tmě téměř přehlédnu, pak si ale všimnu jeho postavy ve stínu v rohu budovy.