Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

35.

Utíkám tak rychle, že když vrazím do dveří domu, nemůžu skoro popadnout dech. Zabouchnu za sebou a přejedu pohledem obývák. Z venku do něj dopadá světlo, protože oheň je tak obrovský, že ozařuje svoje okolí skoro jako slunce. Jinak všude panuje přítmí jako každé ráno těsně před svítáním.

Nedovedu se uklidnit, tak tam prostě jen stojím. Všechno vypadá jako vždycky. Nic není jako vždycky.

Rozběhnu se nahoru po schodech a vrazím do ložnice. Z úst se mi vydere něco jako zachrčení. Odtrhnu oči od rozházeného povlečení na posteli a otevřu skříň, aniž bych se zaměřila na svůj odraz v zrcadle na dveřích. Na dně leží batoh, se kterým jsme sem s Newtem přišli. Hodím do něj pár triček a jedny kalhoty, potom ze sebe svleču špinavé oblečení a obleču se do jiného. Popadnu bundu a vyběhnu z ložnice, aniž by se znovu ohlédla.

Nemysli na to. Nemysli na nic. Prostě nemysli.

Seběhnu schody a proběhnu obývákem do kuchyně. Otevřu šuplík tak prudce, že vypadne, tak ho odhodím stranou a popadnu veškeré konzervy, tyčinky a balenou vodu, kterou najdu. Batoh je pořád z poloviny prázdný. V obýváku do něj přihodím baterku a deku. Otočím se a ze stolu zvednu figurku, kterou mi dal Thomas. Chuckovu figurku.

 Pohledem utkvím na knihovně a obrátí se mi žaludek. A jak tam tak stojím a prudce se mi zvedá hrudník, najednou je úplně jasné, co musím udělat.

Newt je pryč, jako by ani neexistoval. Zůstala jsem jen já. Představa, že tu dál bude stát tenhle dům... jako nádrž vzpomínek, jako muzeum všeho dobrého i špatného, jako důkaz toho, že jsme tu byli, že jsme tu žili spolu...

Rozrazím dveře do kumbálu pod schody a proletím pavučinou. Odhodím stranou čistící prostředek, prohrabu se celou krabicí a potom najdu to, co hledám. Postavím se do dveří obýváku a ještě jednou ho přejedu očima. Připadám si, jako bych se topila. V očích mám slzy.

Je mrtvý. Je mrtvý. Je mrtvý.

Otevřu kanystr s benzínem a chrstnu ho na pohovku. Je těžký, takže ho nezvládnu pořádně zvednout, proto prostě jen chodím sem a tam a liju ho na podlahu, namáčím v něm záclony, převrhávám police a shazuju věci ze stolů na zem, dokud to všechno nevypadá jako jedna velká benzínová povodeň. Popadnu ze stolu zapalovač a vycouvám zpátky do chodby. Ruka se mi třese. Popotáhnu.

Zůstanu jen já. Zůstanu jen já.

Škrtnu zapalovačem a hodím ho doprostřed místnosti.

Vyjdu z domu ven a očima utkvím na hořící vatře před nákupním centrem. Venku je zase spousta lidí. Stojí tam okolo toho ohně, jako by snad teplota nestoupla o několik desítek stupňů jen důsledkem toho, že zase vysvitlo slunce. Křičí po sobě a poflakují se okolo plamenů a v tom kouři, který stoupá k nebi, odchází všechno, co mi kdy dávalo nějaký smysl.

Zatahám se za popruhy batohu, oči mě šíleně pálí, třesou se mi nohy. Panebože. Panebože. Panebože.

Za mnou bouchne okno a ven vyšlehnou plameny. Slyším ránu, kterou nepochybně způsobila řítící se mi knihovna.

Přesně takhle ze vteřiny na vteřinu zmizelo všechno, co jsem znala. V plamenech.

Zavřu oči a zašeptám sbohem, načež vyrazím do pouště.