Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

11.

Guys, brečím, včera měla svátek Laura  a já to zazdila. Co jsem to za matku? :Dd Anyways, tady je další kapitola. A hned na rozjezd tu máme... flashbaack, yaaas! Užívejte si tepla. Ještě měsíc a jsou prázdniny♥

 Ten noc se mi vrátí první kompletní, ucelená vzpomínka, jejíž pravdivost nemusím zpochybňovat nebo se dožadovat potvrzení toho, že je opravdová.

 Je to vzpomínka na něco, co se stalo několik týdnů před mým příchodem do labyrintu. Přestože si nevybavuji všechny detaily a stěží mi dochází širší spojitosti, vnímám svou nervozitu a zrychleně bušící srdce, když klepu na bílé dveře označené cedulkou, na níž je napsané jediné: kancelář doktorky Avy Pageiové.

 Vím, že hlas, který mě téměř  okamžitě poté, co svou ruku odtáhnu, vyzve, ať vejdu dovnitř, patří jí, nejspíš proto, že to byla ona, koho jsem viděla na video záznamu společně s Placery poté, co se dostali z labyrintu. Trkne mě, že si na tom videu prostřelila lebku, moje mladší já ve vzpomínce nic takového ovšem netuší. Když otevírám dveře do místnosti, klepe se mi ruka.

 Překvapeně vydechnu, jelikož zjistím, že místnost, do níž vcházím, není bílá, nýbrž světla modře vymalovaná a zařízená převážně ve veselých barvách. Nábytek je ze světlého dubového dřeva a jediné, co je v místnosti ve skutečnosti bílé stejně jako ve zbytku základny ZLOSINu, je oblečení samotné doktorky Pageiové, která sedí za pracovním stolem přímo naproti mně. Když vejdu, společně s ní ke mně upře zrak ještě někdo - černovlasá dívka, která sedí na jedné z židlí naproti pracovnímu stolu a musí tak mým směrem otočit hlavu, aby se do mně vpily její světle modré oči.

 ,,Výborně, slečno Cowellová," prohlásí Pageiová a pobídne mi, ať vejdu dovnitř. ,,Zavřete prosím dveře a posaďte se k nám."

 Zaváhám jen chvilkově, potom udělám další krok do místnosti a tiše za sebou zavřu dveře. Pageiová už na mě nekouká, přehrabuje se v nějakých papírech na stole před sebou, světlé vlasy stažené do přísného drdolu, z nějž neuniká ani jediný pramen, zato druhá dívka na mě neustále visí pohledem a to i ve chvíli, kdy si sedám vedle ní. Já samozřejmě vím, na koho se dívám, mladší Laura - Gwendolyn? - ovšem nemá ani tušení, kdo černovláska je a proč si ji tak prohlíží.

 ,,Slečno Cowellová," osloví mě opět Pageiová a ukáže na dívku, která sedí vedle mě. ,,Tohle je Teresa Agnes, subjekt A1."

 Zamrkám a to už ke mně Teresa strká svou bledou ruku s podivně čistými nehty - tak čisté je v labyrintu nikdy neměla, o tom není pochyb. Její úsměv je sice odměřený a nervózní, stejně tak v něm ale najdu i zvědavost a upřímný zájem.

 ,,Jsem Teresa," pronese a já chytnu její ruku a potřesu jí.

 ,,Gwendolyn," představím se tiše. Žaludek se mi úzkostlivě stáhne, když ji pouštím a přesměrovávám pohled zpátky k Avě sedící za stolem. Doktorka před sebou sepne ruce a vydechne, očima zabodnutá přímo do mě - mám pocit, že rychleji už mi srdce ani bušit nemůže. Vím, co znamená, že jsem tady. Veškeré naděje, že by si mě snad nechala zavolat jen kvůli tomu, aby mi oznámila, že dalším subjektem nebudu já, se rozplynuly, když se mi představila Teresa. Vybrali mě. Ne Lindsay, ne Sarah... mě.

 Půjdu do labyrintu.

 ,,Hádám, že už vám nejspíš došlo, proč jste tady," promluví Pageiová a já donutím svůj krk ke strnulému kývnutí. Připadám si přitom jako mechanická hračka a ani se nesnažím zakrýt hrůzu, která mnou zmítá. ,,V testech jste dosáhla zdaleka nejvyššího skóre. Vaše interakce s ostatními Placery a reakce na ukázky proměnných bych dokonce nazvala..." Pohlédne na mě a obočí vytáhne do velkých oblouků. ,,...velmi dobrými."

,,Co to znamená?" dostanu ze sebe a sevřu ruce v pěst, načež se v židli narovnám. ,,Jsem tedy taky subjektem?"

 ,,Ne tak docela," zavrtí Ava hlavou a vymění si rychlý pohled s Teresou. Zamračím se, znepokojená tím, že ty dvě vědí něco, co já ne, v další vteřině mě ten pocit ovšem přejde, protože Pageiová dodá: ,,Jste spíše další proměnnou."

  Několik sekund zvládnu jen užasle mrkat. ,,Co prosím?" vypadne ze mě.

 ,,Teresa s vámi projde první návrh celého vašeho úkolu a společně vyladíte detaily," pokračuje Pageiová, jako bych snad nic neřekla, a já se vmáčknu do opěradla židle a snažím se zorientovat v chaosu, co se mi vytváří v hlavě.

 Proměnná? Jak může být člověk proměnnou? Myslela jsem, že i mně vezmou vzpomínky, pošlou mě na Plac v kleci...

  ,,Pojď," řekne Teresa a já sebou cuknu, když se lehce dotkne mého ramene. Její modré oči na mě zírají s tichou prosbou, abych nezačala vyvádět. Zrychleně dýchám, pak ale přikývnu. Dívka se zvedne a podívá se na Pageiovou. ,,Nebojte se, paní doktorko," promluví k ní. ,,Všechno to zařídíme. Bude to fungovat."

 Pageiová se s nic neříkajícím výrazem podívá na mě a já pod náporem jejího pohledu polknu a uhnu očima. Než vstanu k odchodu, žena ještě dodá: ,,Snad máte pravdu."

 Zeširoka rozevřu oči a trhnu sebou, protože se nacházím tak blízko k okraji postele, že stačí jen centimetr a spadnu na zem. Odsouvám se více doprostřed a zvedám se do sedu, triko propocené a srdce splašené. Zkontroluju Newta a zjistím, že neklidně oddechuje zády ke mně na levém boku, ruce omotané okolo těla, nespokojeně sebou trhající. Jsem si jistá, že je to poprvé za dlouhou dobu, kdy ho vidím skutečně spát. S výdechem si prohrábnu vlasy a opřu se lokty o pokrčená kolena.

 Teresa říkala pravdu. Když mi na Spáleništi píchla paměťové sérum, nelhala o tom, že jsme společně všechno plánovaly, že ona i já jsme proměnné vytvářely spolu. 

 Znala jsem ji před labyrintem. Znala jsem ji předtím, než šel celý můj život do kytek.

 Nedovedu se zbavit vzpomínek, které zaplavují mou mysl. ZLOSIN. Já, Lindsay, Sarah... Teresa. Labyrint. Arisova slova, která mě pronásledují pokaždé, když zavřu oči.

 Co na tom záleží, že tohle všechno mělo mít smysl, co? Že jsme tím mohli zachránit miliony lidí?

 Proč jsem tam byla? Proč jsem byla ve ZLOSINu, když jsem o tomhle všem věděla? Jak jsem něco takového mohla podporovat?

 Miliony lidí. Miliony životů. Lék.

 Zavrtím hlavou, ret si koušu do krve. ZLOSIN mohl mít dobré úmysly, způsob, jakým ovšem dosahoval výsledků, byl příšerný. 

 Ale mohl fungovat. Musela být naděje, že to bude fungovat, když jsem tomu sama věřila...

 Znovu už to začít nemohou. Nemůžou přece věřit, že se to povede. Nebudou to přece zkoušet znovu, že ne? Labyrint. Proměnné. Spáleniště. Ukončili jsme testy a ať už jsme tím zničili nebo nezničili poslední naději lidstva, mělo by být jasné, že  tohle není cesta k léku.

Je ale v tom případě vůbec nějaká jiná?

Podívám se na Newta a po tváři mi sklouzne osamělá slza. A napadne mě, jestli ZLOSIN náhodou nezaložili lidé jako já.

 Lidé, kteří by obětovali cokoliv, aby zachránili ty, které milují.