Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

39.

,,Poslouchej," řeknu Terese, když se trochu uklidním. Každý nádech mě bolí, v ústech mám sucho, tváře mi lepí od slz. ,,Nikdo se to nesmí dozvědět. Nikdo nesmí vědět, že je Newt po smrti. A že to byl Thomas, kdo ho zabil."

Trhne sebou, když řeknu tu poslední větu, neochvějně mi ale oplácí pohled. ,,Nechceš, aby to taky cítili, nebo se bojíš jejich reakce?"

Hořce se zasměju. ,,Jejich reakce na co? Že náš hrdina Thomas prohnal Newtovi kulku hlavou? Nebo jejich reakce na to, že jsem to viděla? Že jsem nechala spálit jeho tělo?"

Ani to s ní nehne. ,,Lauro... co hodláš dělat?"

Ta otázka je tak upřímná, že mě zarazí. Nejspíš bych se znovu zasmála, kdyby se neptala tak přímo. Nejspíš bych jí řekla, co jsem tvrdila už od chvíle, kdy jsem Newta viděla mrtvého. Že Thomase zabiju. Že ho donutím zaplatit. Ale když se dívám do jejího obličeje, nemůžu jí lhát. Nemůžu lhát ani sobě samé.

,,Nevím. Nevím, co udělám," odpovím jí tiše. ,,Nevím, jak mám bez něj..." Zarazím se a kousnu se do rtu. Zavrtím hlavou. ,,Je to jako bych už byla mrtvá."

,,Ale nejsi," zašeptá ona a je v tom naléhavost, která mi způsobí husí kůži. ,,Jsou lidi, kteří tě potřebují."

Znovu si odfrknu. ,,A to je kdo?"

,,Já," odpoví bez zaváhání. Teprve v ten moment mi dojde, jak moc Teresa potřebuje, aby ji někdo pochopil. Jak důležité je pro ni, aby jí někdo odpustil. Aby nezůstala sama.

,,Zabil ho, Tesso," pronesu mrtvě a před očima ho znovu vidím, zase slyším ten výstřel, zase k němu utíkám a padám do písku. ,,Musím něco udělat. Thomas za to musí nějak zaplatit."

,,A jsi si... jsi si jistá..." Teresa sklopí oči a zarazí se.

,,Co?" chci vědět.

,,Jsi si jistá," zeptá se a podívá se na mě, ,,že to byl Thomas? Totiž... není tu možnost, že by ses spletla?"

Zůstanu na ni oněměle zírat. Pak si odfrknu a začnu se zvedat na nohy. Zavrtím hlavou. ,,To snad není možný. Myslíš si, že jsem odepsaná?"

Teresa vytřeští oči. ,,Ne!" brání se hned. ,,Tak jsem to nemysl-"

,,To je fuk. Viděla jsem to všechno na vlastní oči." Veškerá jemnost je ta tam. Zatnu ruce v pěst. ,,Thomas za to zaplatí. Musí za to nějak zaplatit."

Zamířím ke dveřím a vezmu za kliku, když v tom se za mnou ozve Teresin tlumený výkřik. ,,Miluju ho, Lauro."

Chvilku strnu, ruku připravenou na klice, cítím tíhu toho všeho a uvědomuju si, že Teresa mluví pravdu. Ale na tom nezáleží. ,,Taky jsem Newta milovala," řeknu a vyklouznu z místnosti.

Zpátky v místnosti, kde jsou všichni ostatní, mi dojde, jak asi musím vypadat. Otřu si tváře a rozhlédnu se, překvapí mě ale, že si mě nikdo ani nevšiml. Uprostřed místnosti se nachází velký stůl a okolo něj jsou všichni seskupení, tak bez dalšího váhání zamířím rovnou k nim. Postavím se za Minha a on mě vezme mezi něj a Pánvičku, aniž by okomentoval můj zjev.

Pohled, který se mi naskytne, mě na vteřinu naprosto odzbrojí. Na stole leží několik různých map, které vypadají tak složitě, že z nich nechápu ani jediné slovo. A pak je tam taky něco, co vypadá jako rádio - Vince drží v ruce vysílačku, která je k němu napojená, a ukazuje na jednu z map, přičemž něco vykládá všem přítomným.