Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

9.

Welcome, welcome, welcome! 

 Oficiálně zahajuji tour po youtube, aneb budu vám nahazovat písničky skoro ke každé kapitole, protože jsem si je našla už v momentě, kdy jsem psala Another Girl, a čekala jsem skoro dva roky, abych je mohla použít. Tahle to zrovna teda není, čekají vás spíš v pozdějších kapitolách. Jo, to je všechno, co jsem chtěla říct. Takže... Konec infa, užijte si novou část!♥

,,Jaký z toho máš pocit?" ptám se Newta, když se nám konečně podaří odtrhnout od davu a zařadit se tak dozadu, jak jen je to jen možné, zatímco míříme nepochybně k nákupnímu centru, které jsme měli možnost zahlédnout z písečné duny, když jsme město spatřili poprvé. Chlapec se na mě podívá a zvedne koutky úst v úsměvu, který je mírně řečeno nejistý. Pokrčí rameny.

,,Já nevím. Jsem jenom šíleně utahanej."

 Prohlédnu si ho důkladněji a všimnu si jeho propadlých tváří a kruhů pod očima. ,,Kdy ses naposledy pořádně vyspal?"nadhodím a on už se na mě zase nekouká, když krčí rameny, jako by o nic nešlo.

 ,,Asi už to bude nějaká doba," zamumlá a já vydechnu. 

 ,,To znamená kdy?" nenechám se odradit. ,,Dva dny?" Když nic neříká, tipuju dál. ,,Tři? Čtyři? Pochybuju, že ses vyspal na základně ZLOSINu, když vám tam pořád dokola přehrávali vaše vzpomínky..." 

 To mi řekl Minho, když jsem se ho na to zeptala v hale. Podle Jansona to bylo zakončení druhé fáze. Kompletní přehrávání všech nejdůležitějších vzpomínek.

 Smrtí. Polibků. Hádek. Změn v labyrintu. Oznámení, že jdeme na Spáleniště. Dalších smrtí. Bolesti. Ztráty. Bolesti. A už jsem zmínila tu smrt?

 ,,Nebo jsi nespal od chvíle, kdy mě Teresa odtáhla ze Spáleniště?" vyjeknu a Newt ke mně zvedne zrak. 

 ,,Samozřejmě, že jsem spal!" ujistí mě okamžitě, protože se k nám obrátí pár lidí, co kráčejí před námi. Usměju se na ně, neupřímně, a potom upřu oči plné obav na Newta, který pokračuje: ,,Ne moc a nijak zvlášť dobře, ale spal jsem. Jsem v pohodě, Lauro, jen si potřebuju trochu odpočinout. Nic víc."

 Když nereaguju, chytí mě za ruku. ,,Jasné?"

 Přikývnu a on se při chůzi natáhne a přitiskne mi rty na čelo. Když mě pohladí po zádech, pomyslím si, jak jsem hloupá. 

 Myslela jsem, že jsem jediná, komu zabere čas, než se s tímhle vším srovná.

 ,,Tady jste!" Maddie se k nám probojuje skrz dav v momentě, kdy už jsme skoro u nákupního střediska. Je to veliká budova, celá stěna druhého patra je prosklená a i přes vzdálenost, která nás od ní ještě dělí, spatřím uvnitř několik lidí se zbraněmi. Maddie na mě pohlédne a pak se ujistí, že nás nikdo neposlouchá - což samozřejmě poslouchá. Několik zvědavých pohledů se upře našim směrem, když se dívka zařadí vedle mě. Teprve poté, co na ně zvedne obočí, se odvrátí.

 ,,Co. Tady. Proboha. Děláš?" procedí ke mně potom krátkovlasá bruneta skrz zuby a já vypustím zadržovaný vzduch z plic.

 ,,Co tady proboha děláš ty?" opáčím a ona se narovná a pozoruje mě s naprosto kamenným výrazem. Na okamžik se zdá, že se snad začne rozčilovat, požadovat po mně odpovědi - místo toho se však její rty pomalu roztáhnou do úsměvu a ona zavrtí hlavou.