Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

28.

Cukrovka kapitola/happy kapitola/na konci trochu depka kapitola  a k tomu písnička, kterou si schovávám bez nadsázky už od chvíle, kdy jsem začala psát Another Girl, což už nějakej ten pátek bude. Btw, přidávám už dnes, protože zítra je škola a tak vám chci zpříjemnit poslední prázdninový večer. Přeju vám úspěšný školní rok a ať máte zítra víc energie, než jí nepochybně budu mít já (počítám s tím, že mi hlava spadne do snídaně).

Nevěděla jsem, kolik času nám ještě zbývá, a tak nějak jsem se snažila té myšlence vyhýbat. Newt se jí, zdá se, taky už nezabýval - poslední dobou ho hodně zajímaly věci jako magazíny a noviny, které našel v jedné z krabic ve skříni v ložnici. Byly ještě z doby předtím, než vypukla erupce, a on se často bavil tím, že mi četl o politicích a celebritách, jejichž jména a příběhy jsem ovšem už znala. Uvědomila jsem si, prostě jen tak, jako lusknutím prstu, že jsem dřív takových časopisů mívala kupy. Nechávala jsem si je vozit z míst, kam jezdily jednotky ZLOSINu. Nevím, proč to pro mě dělali a už vůbec nechci vědět, odkud ty věci pro mě brali. Z domů, jako byl tento? Z rukou lidí, které nechali umřít?

Newtova schopnost číst se vracela a zase vytrácela podle toho, jaký měl zrovna den. Jeho chvíle už se nedaly rozlišovat na dobré a špatné, ale na špatné a méně špatné. Občas se mnou nepromluvil několik hodin jediné slovo, občas mluvil vážně, občas zase, jako by na na ničem nezáleželo.

Pořád v něm ale ještě zbýval starý Newt. Občas se ukázal. Občas ke mně natáhl ruku anebo mě políbil do vlasů. Občas se se mnou miloval. Občas se omlouval.

Thomas ani ostatní se neukázali a já věděla, že nemám žádné právo doufat, že se tak stane. Měla bych být ráda, že tu nejsou. Měla bych být statečná a čelit tomu sama. Erupce se u mě ovšem ještě ani minimálně neprojevila a já měla pocit, že možná přijdu o rozum přirozenou cestou. Nebo že by to už byla nemoc? Můžu to vůbec sama posoudit?

Přála bych si promluvit s někým, kdo má všech pět pohromadě, bohužel se ale ukazuje, že v mém okolí už nikdo takový není. Maddie odjela s Placery a Charliemu už definitivně přeskočilo, takže jediná osoba, kterou jsem měla, byl opravdu Newt.

Býval všechno, co mi k životu stačilo. Možná je logické, že spolu budeme i přitom, co z nás veškerý život vyprchá.

Jeden večer stojím u okna a hledím ven do noci. Obchodní centrum pořád září jako maják a mě už pohled na něj unavuje. Slyším lidi, kteří v něm jsou, jak zběsile hulákají, několik jich taky vyběhne ven. Už se párkrát stalo, že se někdo chtěl dobít k nám dovnitř, ale díky našemu opatření se to nikomu nepovedlo. Zatím.

Stojím a v ruce svírám hrnek, ze kterého se ale nekouří, protože, no, rychlovarná konvice jde asi trochu mimo tenhle svět.

Newt ke mně přistoupí zezadu, omotá své ruce okolo mého pasu a rty mi vtiskne na krk. Usměju se a zavřu oči. Chvilku nevnímám. Chvilku předstírám, že je všechno naprosto v pořádku.

,,Něco jsem našel," zamumlá a já se k němu obrátím. Pořád mě svírá kolem pasu, natáhnu se a položím hrnek na stůl. V očích se mu odráží světlo z obchodního centra a usmívá se. Vím, že je tohle jeden z těch okamžiků. Už jsem se naučila dobře rozpoznávat.

,,Och, vážně?" zaculím se na něj a omotám mu ruce kolem krku. ,,A co je to?"

Newt se natáhne a ukradne si jeden můj rychlý polibek, načež mě pustí a přejde do prostoru obývacího pokoje. Natáhne se ke stolu a zvedne zaprášenou lahev.