Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

38.

Hello! Jsem zpátky a poněvadž tady je spousta odpůrců Teresy, což je, jen tak mimochodem, moje nejoblíbenější postava z Labyrintu, hehe, jen tu tak nechám viset Thomesa video (protože prostě moje otp, ok) a doufám, že u něj budete brečet a uvědomíte si, jak je skvělá postava a jakej je Thomas vůl, že jí neodpustil. Hehe. Ne, samozřejmě máte právo shipovat, co chcete, a i když já třeba moc nerozumím Trendě, Brendu mám celkem ráda - kor v téhle ff, tady miluju doslova všechny... až na Krysáka, lol. Nebudu už se tu rozvášňovat. Zkrátka... Teresa a Laura mezi sebou mají pouto, který nejde jenom tak zlomit, a Laura není takový pako jako Thomas, od čehož se odvíjí průběh této kapitoly. Friendship goals. Peace out! :D <3

Ale ne.

Nemůžu se nadechnout. Zamotá se mi hlava a Aris i Jorge mě musí přidržet, každý z jedné strany - odstrčím je a narovnám se, přestože mi před očima tančí rudé skvrny a asi budu zvracet. Mám pocit, jako by se v místnosti strnul strašný hluk, ve skutečnosti si ale jen pár lidí vymění šeptem několik slov a potom na mě zůstanou zírat.

 ,,To je ta největší plopákovina, jakou jsem kdy slyšel. A jakože jsem jich už slyšel dost." Minho se prodere k nám a postaví se přede mě, načež upře zamračený pohled na Jorgeho. ,,Úplně ti hráblo?" utrhne se na něj. ,,Co to tu plácáš za voloviny?"

 ,,Je to pravda," ozve se Brenda a postaví se vedle Jorgeho. Upře na mě pohled a pokrčí rameny, potom se podívá na Vinceho. ,,Měla jsem přístup do jejího soukromého počítače. V Lauřiných neupravených záznamech je uvedená jako její matka."

  Do mozku se mi nedostává dost kyslíku a přestávám cítit nohy. 

 ,,To je blbost!" brání mě dál Minho. ,,Ta ženská ji poslala do labyrintu! Myslíte, že by něčeho takového byla schopná, kdyby to byla její dcera?"

 ,,Je schopná mnohem horších věcí," odsekne mu Brenda a zaměří na něj tmavé oči. ,,Pokud to povede k nalezení léku, nezáleží na tom, co se bude muset obětovat. Tak to vidí ZLOSIN."

 ,,Tak proč máte pocit, že ji budeme moct použít jako páku, když na ní Avě stejně nezáleží?" zeptá se Vince, teď už evidentně zaujatý tím, jak se celá situace vyvinula. 

 ,,Protože po tom všem je pořád její matka," vysvětlí Jorge. ,,Laura tohle všechno přežila. V labyrintu to bylo něco jiného - tam Ava nikdy nemusela přímo rozhodovat o tom, jestli Lauru nechá žít nebo ji zabije. Nechala ji bojovat. Ale v případě, že ji před tu volbu postavíte, je zde padesáti procentní šance, že se rozhodne ji zachránit."

 ,,A taky padesáti procentní šance, že ji nechá zemřít," namítne Vince.

 ,,Vy tohle všechno myslíte vážně?" ozve se Pánvička, který stojí za mnou. Všechny hlasy ke mně přicházejí jako by z velké dálky. ,,Laura nemůže být dcerou Pageiové, přece by..."

 ,,...o tom věděla," doplní ho Gally a když se setkám s jeho pohledem, vidím v něm zase tu známou nedůvěru. Couvnu a podlomí se mi kolena.

 ,,Mohla bych... mohla bych někde být na chvíli sama?" promluvím a Vince ke mně střelí očima. Snažím se dostat pod kontrolu zrychlený dech, nečekám na jeho povolení a zamířím do první místnosti, kterou spatřím. Je to ložnice a uvnitř ní nikdo není. Zabouchnu za sebou a kleknu si k posteli, ruku přitisknutou na srdci, které mi zběsile buší.

 Mám matku. Mám matku, která vede ZLOSIN. Matku, která mě poslala do labyrintu...

 Zalapu po dechu. Tohle je nesmysl. Pageiová nemůže být moje matka. Pageiová... ve všech mých vzpomínkách je ke mně tak chladná, odtažitá, profesionální. Jsem si jistá, že jsem to nemohla vědět. Já - Gwendolyn - neměla ani tušení. Nikdo neměl ani tušení.

 Třesu se. Slzy nepřichází, můj vztek ale roste. Moje matka mě poslala do labyrintu. Poslala do labyrintu Newta. Přinutila ho pokusit se o sebevraždu. Zabila Chucka. Zabila Albyho. Dívala se, jak trpím, když mi nasadila do hlavy falešné vzpomínky a donutila mě tímhle vším projít. Všechno to udělala moje matka.

 Někdo zaklepe a vejde dovnitř, aniž by čekal na odpověď. Poznám Teresu podle ošoupaných tenisek, které má na nohou. ,,Vědělas to?" vykřiknu a postavím se na nohy, aby bylo jasné, že ji o něco převyšuju. Bledý obličej má plný soucitu, ze kterého se mi chce zvracet... nebo taky brečet. ,,Vědělas, že je to moje matka?"

 Zavrtí hlavou, černé vlasy se jí rozletí kolem hlavy. ,,Ne," špitne. ,,Nevěděla."

,,Jak ti mám věřit?" zaječím znovu a přejdu od ní dál. Zastavím se u okna a obrátím se k ní obličejem. Stojí na místě, rukama si objímá tělo a kouše se do rtu. ,,Jak mám věřit čemukoliv, co kdokoliv z vás řekne, zvlášť ty?"

 Zavrtí hlavou a skoro to vypadá, že se rozpláče. Z nějakého důvodu mě to rozzuří. Možná proto, že i mně se do očí hrnou slzy. Ne. Kdybych se rozplakala, asi bych nedokázala přestat. Kdybych si dovolila cítit něco jiného než vztek...

 ,,Lauro," osloví mě Teresa a já varovně zvednu ruku, když udělá krok vpřed.

 ,,Nepřibližuj se ke mně. To, co jsi udělala na Spáleništi..."

 ,,Snažila jsem se to zastavit!" zavříská na mě a já sebou polekaně trhnu, vyvedená z míry výbuchem jejích emocí. Po tvářích se jí spustí obrovské slzy. ,,Varovala jsem tě! Snažila jsem se najít jinej způsob, snažila jsem se to zdržovat, ale nešlo to! Udělala jsem to pro tebe! Udělala jsem to pro Toma!"

 ,,Jdi do prdele s Tomem!" zaječím na ni zpátky. Vztek se ve mně zvedá jako tsunami. Znechucení, které cítím, ta bolest, ta zrada, všechno se to dere ven. ,,Nemluv o něm! A už vůbec netvrď, že jsi něco z toho udělala pro něj nebo pro mě!"

 ,,Tvrdili, že vás zabijí!" vede si svou Teresa, oči rudé od pláče, hlas ale pevný a jistý. Téměř tak vzteklý a plný bolesti jako já... až na to, že ona nemohla cítit to stejné. Protože Thomase nikdo nezabil. Nakonec ne. 

 ,,Tak jsi je měla nechat!" opáčím a přejdu k ní tak rychle, až leknutím trochu couvne. Oběma rukama do ní praštím. ,,Mělas je nechat! Mělas je nechat!" 

 Znovu se mi podlomí kolena a já se svezu k zemi, zadýchaná, zarudlá, zesláblá. Nastane úplné ticho. Divím se, že k nám do pokoje nikdo nevletěl, a potom si vzpomenu na Arisova slova o tom, kolikrát už Teresu někdo napadl. Nejspíš prostě čekají, až si to s ní vyřídím.

 Černovláska si klekne, aby byla na stejné úrovni jako já. Čekám, že zase spustí o tom, co ji ZLOSIN přinutil na Spáleništi udělat. Čekám, že mě požádá o odpuštění. Ale ona na mě místo toho jen upře modré oči, ze kterých se dál valí obrovské slzy, a hlas se jí poprvé za celou dobu našeho rozhovoru roztřese, když se zeptá: ,,Je mrtvý, že?"

 Tři sekundy na ni zírám a nato se něco ve mně zlomí a já se předkloním a rozpláču se.

 ,,Pššt," slyším Teresin hlas a neucuknu, když ucítím její ruce okolo mých ramen. Všechno ze mě vytryskne takovou silou, až se chvíli obávám, že vybuchnu. Zalapu po dechu a ona mlčí a nechává mě, abych ze sebe všechno dostala. Jenže já nemůžu. Nemůžu předstírat, že Newtova smrt přišla jen tak.

 ,,B-byl..." Přes pláč je příšerně těžké mluvit, odtáhnu se od Teresy a zadívám se jí přímo do obličeje. ,,Byl to Thomas. Zabil ho." Rozvzlykám se a zavřu oči, abych neviděla šok v Teresině tváři. ,,Zastřelil ho. Zastřelil Newta..."

 Strhne mě k sobě a já vím, že brečí se mnou. Tiše. Zčásti kvůli šoku, zčásti kvůli lítosti. Zčásti proto, že i ona ho měla ráda. Necítí ale to, co já. Necítí se, jako by měl přijít konec světa. Necítí se, jako by jí při každém nádechu někdo drtil hrudní kost. Neumím bez něj žít. Nechci bez něj umět žít.

 ,,Prosím," zašeptám a drtím Teresino triko. ,,Prosím... prosím..."

 A ona mě jen svírá a hladí po zádech, aniž by mi nalhávala, že mi rozumí nebo že se to zlepší. Jen mě drží.

 Drží tu skořápku, kterou jsem kdysi bývala já.