Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

47.

Lidi, poslední kapitola tohoto roku - zítra přidám další, protože jak na Nový rok, tak po celý rok, a pak už nám bude zbývat jen jedna a epilog - hustý, co? Asi budu brečet. Pff.

Chci vám popřát hezký rok 2018 plný všeho, co si přejete. Ať se vám daří a všechno to okolo, vždyť to znáte. A hlavně hodně skvělých knížek a příběhů. To je koneckonců nejdůležitější.

Jste úžasní, nezapomínejte!

Cestu do labyrintu kupodivu najdu snadno. Možná proto, že už do něj prošlo tolik lidí, že je cesta prakticky vyznačená - otisky bot, přeházené věci, otevřené dveře - možná taky proto, že mě vede jakýsi můj vnitřní instinkt. Jdu po hodně schodech dolů, přes několik prázdných místností. Nakonec dorazím do další laboratoře, která se musí nacházet snad půl kilometru pod zemí, a jsem si téměř jistá, že nám tady brali a měnili vzpomínky předtím, než nás strčili do...

 Klec. Všimnu si jí na druhém konci místnosti. Je větší, než si pamatuju, a když k ní doběhnu, zjistím, že dohlédnu nahoru na Plac. Totiž - vidím světlo, které signalizuje Plac. Cesta nahoru přitom nevypadá tak dlouhá, jak se zdála, když mě Klec nahoru vezla. Nejspíš nás museli zmást, abychom se mysleli, že trvá hrozně dlouho.

 Couvnu zpátky do místnosti a všimnu si schodů kousek  od Klece, které vedou vzhůru. Rozběhnu se jimi a zhruba za dvě minuty celá zpocená vylezu... uprostřed labyrintu. 

 Naštěstí nejsem tak daleko, abych nedovedla najít cestu na Plac. Všimnu si poklopu, který přede mnou museli odkopnout stranou - má stejnou barvu jako země okolo a nepochybuju, že kdybych ho zaklapla, žádný východ bych nenašla. Musí se otevřít zevnitř. Najednou je mi jasné, jak se Gally mohl dostat do labyrintu a unést mě z něj, aniž by si toho někdo všiml.

 Rozhlédnu se a spatřím lijány, které se plazí po stěnách vzhůru, a číslo na zdi, které mi oznámí, že jsem v sekci číslo dva. Po pažích mi přejede husí kůže.

 ,,Domove, sladký domove," zabrblám a rozběhnu se k Placu.

 Nebyla jsem na to připravená. 

 Když se dostanu k bráně a zahlédnu to, co zbylo z hlavního domu, do očí se mi vtlačí slzy. Přeletím pohledem les, kde mě Gally zbil a kde stojí domek běžců... a houpací sítě, kde jsem přečkala svou první noc tady. Potom spatřím místo, kde bývaly záhony, a o kus dál pořád stojí ohrádka pro kozy, kde jsem pracovala s Chuckem, přestože uvnitř už žádné zvíře není. 

 A vidím spoustu lidí.

 Plac je zničený od chvíle, kdy se na něj dostali rmuti. To už jsem sice nezažila, ale viděla jsem záběry z kamer poté, co Placeři utekli. A teď se po celém prostranství pohybuje strašlivé, strašlivé množství nových subjektů. 

 Někdo se zastaví vedle mě. Pánvička. Nezdržuje  se s žádnými vtípky ani pozdravy, prostě jde rovnou k věci. ,,Chystáme se je uklidnit a vyvést ven, ale je to těžký. Taky nevíme, jestli tu ještě nejsou další."

 Přikývnu, očima těkám sem a tam a nedovedu se vymanit ze šoku, který mnou zmítá. Chlapec mi položí ruku na rameno. ,,Příšerný, že?"

 Věnuju mu smutný úsměv. ,,Všechno se změnilo." Potom sevřu jeho ruku a sundám ji z mého ramene. Doufám, že se přitom tvářím odhodlaně. ,,Tak jo. Jdeme těm děckám pomoct. Začni je volat k sobě, ať se seřadí u bran. Řekni Minhovi nebo Thomasovi, že musí udělat skupiny. Na těch schodech by se zabili. Lidi z Pravé ruky ať je vyvedou ven."