Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

33.

Newt byl vždycky jediná osoba, kterou jsem považovala za někoho, s kým bych chtěla strávit zbytek života.

Zdá se to naivní. Oslavila bych letos teprve osmnácté narozeniny, což je něco, co jsem si z mých vzpomínek vydedukovala už dávno. Jak bych mohla tvrdit, že už vím, s kým zestárnu?

V tomhle světě je ovšem všechno jinak. Sám o tom mluvil - říkal, jak by mě v jiné realitě pozval ven, jak bychom se spolu nastěhovali do bytu, chodili na školu, zasnoubili se. A naše největší problémy by představovala naše přehnaná žárlivost a to, že naši kamarádi potřebují hrozně moc pozornosti. Anebo bychom spolu možná ani nevydrželi. Třeba bychom se ani nedali dohromady. Prošli bychom kolem sebe na ulici a já bych zakopla o rovnou zem a strčila do něj a řekla bych: ,,Pardon." A on by odpověděl: ,,Nic se nestalo." A zase bychom si každý šli jinou cestou, aniž bychom se kdy skutečně poznali.

Ale tohle nebyl jiný vesmír. Tohle byl vesmír, ve kterém byl Newt má osoba. A když se dívám na jeho mrtvé tělo, vím, že už nikdy nikoho takového nenajdu.

Předtím a dokonce i poté, co přišla erupce, byl jediným, kdo mě kdy dokázal vyvést z temnoty. Vždycky věděl, co má říct a vždycky věděl, kdy má mlčet - jen jeho pohled působil dojmem, že všechno bude zase v pořádku. Dával mi všechno, co jsem potřebovala, a ještě mnohem víc. V tomhle vesmíru byl Newt to jediné, co mě mohlo zachránit. A já nebyla dost dobrá na to, abych zachránila jeho.

Vím, že nějaká část mě ještě úplně nechápe, co se stalo. Možná, že dokud ho budu prostě držet, dokud mu budu zakrývat ránu vlasy a předstírat, že ji nevidím, bude ještě existovat naděje, že se probere. Možná ho vyléčí moje slzy - už jsem ho jimi celého zmáčela. Možná ho vyléčí má slova. Omlouvám se mu, pořád dokola, znovu a znovu. Měla jsem se víc snažit. Měla jsem být schopná ho taky vyvést z temnoty.

Skloním se k jeho obličeji a přitisknu své rty na jeho tvář, objímám ho a vzlykám mu do mikiny, čekám, až se probudí, a jen matně si uvědomuju, že se to už nikdy nestane. Zvuky, které vydávám, se nezdají být ani lidské.

Nepřipouštím si to. Jen ho držím. Jen ho ještě chvíli budu svírat a všechno bude v pořádku.

Všichni raplové už zmizeli a nedaleko hořící vatry už jsem zůstala jen já, Newt a Charlie, který je tu bůh ví proč, odmítá ale odejít. Minuty se táhnou a přitom ubíhají tak šíleně rychle. A on je pryč. Prostě a jednoduše je pryč.

Nerozumím tomu, jak a proč se to stalo, a zaměstnávám se tím, že si přehrávám ten jediný okamžik, kdy jsem spatřila Thomasova záda. Co tu vůbec dělal? Vrátil se snad pro nás? Tak dlouho jsem si přála, aby se pro nás vrátil. Aby mi pomohl. Aby mi všichni Placeři pomohli udržet Newta naživu. Jak zvráceně ironické to je?

Zvedne se mi žaludek a v uších slyším ten výstřel, vidím krev, vybavuju si Newta padajícího do písku. A jsem si víc než jistá jednou věcí. Nenávidím ho.

Nenávidím Thomase a zabiju ho.

Narovnám se, rukou drtím Newtovu mikinu. Proč to udělal? Muselo ho k tomu něco vést. A přestože odpověď moc dobře znám, přestože ji tuším, nic to nemění na tom, že Thomas Newta zabil. Snažila jsem se ho udržet v bezpečí tak dlouho a on se tu objevil a všechno to zničil. Popotáhnu a zatnu zuby. Přinutit Thomase zaplatit se zdá jako něco, pro co stojí za to ještě chvíli žít.

Když ale sklopím zrak k Newtovi ve svém náručí, ani pomsta se nezdá být něčím, co by mi dalo nějaký smysl.