Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

Poděkování

Ahoj všichni,

takže... jsem dnes docela utahaná, taková jakoby ukolébaná a rozpřemýšlená, a tak jsem se rozhodla, že využiju téhle mojí filozofické nálady a sepíšu tohle poděkování. Je to vcelku oříšek, jelikož tohle je úplně naposledy. Jako úplně úplně naposledy. Což je síla. 

Asi víte, že jsem něco takového psala i na konci Another Girl a Fourteen Days. Tentokrát to tedy shrnu všechno dohromady. Takže pokud se tím prokoušete, klobouk dolů.

 Wattpad jsem si původně založila z prostého důvodu - měla jsem v počítači fan fikci na první díl Labyrintu od Jamese Dashnera... a nikoho, kdo by to měl vůbec možnost číst, kromě mojí sestry (Čau Kájo - Kája tohle určitě čte. Tak díky Kájo, jakožto moje první čtenářko. Potlesk for Kája. Vždycky se smála i takovým těm ubohým pokusům o vtipy, co jsem stejně později s pokušením omlátit si hlavu o stěnu smazala.) A tak jsem se rozhodla, že tenhle příběh zveřejním. To byl rok 2014, nutno dodat, takže mi bylo 15. Pff. Jinačí mladice. Kam ty roky jako šly? Jsem stará, jdu si vyřídit důchod, budu jíst bonbóny, nadávat na mládež a psát ff. Goal, ne?

 Zpátky k tématu. Když jsem poprvé přišla na Wattpad, vůbec jsem nevěděla co a jak. I z toho důvodu jsem Another Girl hned nezveřejnila. Prostě jsem nechápala, jak to funguje. Jo, jsem hodně inteligentní, jestli se ptáte. Fakt moc. Jojo. Tudíž jsem nejdřív jen četla... a že těch fan fikcí tedy bylo. To je ironie. Ty fan fikce na Labyrint v té době v češtině vážně skoro nebyly. Nicméně jsem našla pár, které jsem si zamilovala, a postupem času jsem se naučila s Wattpadem zacházet a tramtaradá - Another Girl byla zde. A měla fakt šílenou obálku a gramatický chyby. Ale byla tu a sehnala si první čtenáře.

A jsem u Vás. Každý z Vás, co tohle čtete - alespoň tedy většina - jste museli přečíst předešlé dva díly a dopracovat se až sem. Je to sakra hodně kapitol a bylo by to i moc, moc stran, kdyby se to všechno vytisklo. Což bych možná udělala, ale, hehe, autorská práva. Bohužel. Nicméně je to neuvěřitelný. Víte, jak to je, když přidáte příběh? Jen doufáte, že si ho někdo všimne. A tady se to stalo, lidi jako Vy se nabalovali a nabalovali jeden na druhého a zničehonic tu byla celkem slušná základna těch, kteří mi psali milé komentáře a poháněli mě v psaní. Tak jsem se pustila do druhého dílu.

To psaní Fourteen Days samo o sobě nebylo moc jednoduché, a to proto, že jsem si rozjela všelijaký mindfuck games a v půlce psaní jsem na většinu zapomněla. Klasika. Taky jsem měla poměrně velkou mezeru ve psaní a skoro jsem ani nevěděla, co jsem vlastně chtěla, když jsem se k příběhu vracela. Ale nakonec se povedlo. A už v té době mi bylo jasné, jak to nakonec dopadne. Totiž... že Newta zabiju, tak jako to udělal Dashner - že stejně tak zabiju i Teresu, stejně jako to udělal Dashner... a že Laura skončí s Thomasem. Abyste tomu rozuměli. Dashner mi dal hlavní dějovou linku a já do ní Lauru jen dosazovala. Tak jsem to dělala vždycky a tak jsem to chtěla udělat i v těchto případech. A abych nějakým způsobem objasnila, proč zrovna Thomas, proč ne Minho...

Laura patřila k Newtovi a Newt patřil k Lauře. Thomas a Teresa se taky milovali, ať si tvrdí kdo chce, co chce, minimálně tady teda určitě, protože Thomesa is love, Thomesa is life, pass it on. Nemějte za to, že když Laura přišla o Newta a Thomas o Teresu, řekla jsem si, že na sebe zbyli nebo že snad potřebují někoho k sobě a musí za každou cenu skončit v nějakém páru. To ne. Ale Laura měla k Thomasovi vždycky blízko a taky šíleně snadno odpouštěla. Tady to samozřejmě ovlivnilo i to, že prožila Thomasovy vzpomínky. Každopádně s Thomasem k sobě našli cestu, protože byli zlomení způsobem, který nikdo jiný nemohl pochopit - ani Minho, ani Brenda, ani nikdo jiný. Prošli si dost podobnými věcmi a oba mysleli, že už to nebude mít smysl. Tak proto. Vždycky jsem je viděla jako ty dva, co se budou moct navzájem trochu vyléčit. 

 Chci Vám, mimo jiné, poděkovat i za to, že jsem se nikdy nebála cokoliv napsat. Myslím v téhle fan fikci. Teď už samozřejmě chápu, že psaní není o tom, že si chcete získat lidi, co Vás budou číst - je to hlavně o tom, že Vás to baví a chcete se v tom zlepšovat sami. Ale dřív jsem to brala jinak, samozřejmě, a kdybych neměla tak super čtenáře, co mě podporovali, asi bych si to nikdy neuvědomila. Děkuju.

Děkuju taky za tolerování mého ,,kapitola bude zítra", zatímco ,,zítřejší kapitola" se objevila za týden s tím mým typickým ,,sakra, pardon". Děkuju za to, že jste přežili usekávání kapitol. Mnohdy vážně hodně blbě, když to nevyšlo. 

Děkuju, že jste mě nezamordovali, když jsem já někoho zamordovala. Párkrát jste chtěli, já vím. Ale neudělali jste to. Zatím. (Ani to nedělejte, prosím, nechci umřít.)

Taky strašně moc, moc děkuju za Váš smích a slzy - za ty se i omlouvám, ale jak jsem už říkala mnohokrát, ve skutečnosti sedím za monitorem a se zlým smíchem si mnu ruce, protože daaamn, někoho jsem rozbrečela jen tím, jak píšu (ne kvůli gramatice nebo pravopisu nebo ubohé dějové lince... snad) - a to je sakra jedna z největších poklon, alespoň pro mě. 

Tisíckrát díky za každé votes. Za každý komentář. Za každou zprávu. Za každé přečtení. Nemůžu ani říct, jak moc jsem za to vděčná. Zdá se to jako kravina, je to přece jen fan fikce - ale pro mě je to především něco, čím jsem se bavila skoro čtyři roky, a do čeho jsem dala kus sebe. Je to něco, co mě přimělo psát víc a začít tvořit i svoje příběhy. 

Nemůžu Vás všechny jmenovat. To snad chápete. Proto sem neuvedu ani jedno jméno, nicméně jste vidět v mých upozorněních a Vaše komentáře jsou veřejné pod každou částí. Takže děkuju ještě jednou... jste vážně setsakramentsky, zatraceně moc boží. 

Doufám, že se jste si tuhle jízdu užili tak jako já. Protože já si ji užila moc.