Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

20.

Slzy mi po obličeji tečou proudem. Nejdřív se je snažím otřít, potom to ale vzdám a nechám je kapat na své tričko. Thomas vyjede dunu a zamíří do pouště. Nikdo v autě nepromluví.

On na mě vystřelil. Newt na mě vystřelil. Mohl mě zabít.

Cítím se, jako bych ztratila něco, co už nikdy nezískám zpět. Trhavě se nadechnu, vzlyky mi téměř trhají plíce na kusy. Praštím do palubní desky a odvrátím zrak k oknu.

Málem mě zabil. Newt mě málem zabil. Vteřinu předtím mě držel kolem ramen a pak mě skoro zastřelil.

Je z něj rapl. Už nemůžu poznat chvíli, kdy se jeho dobrá nálada změní na špatnou, kdy se z normálního přehoupne do šíleného. Teď je prostě takový. Může mě líbat. Může mě uškrtit. Záleží na tom, jak se zrovna rozhodne.

,,Zastav auto," hlesnu a Thomas se na mě nejistě podívá.

,,Cože?"

,,Zastav auto!" vyjeknu a on prudce zabrzdí, až vyletím dopředu. Vlasy mi vletí do obličeje a přilepí se mi na tváře zmáčené slzami. Thomas vypne motor a všechno se ponoří do tmy a ticha. Zesilující vítr bije do dveří jeepu a já bojuju se vzlyky.

Pak se Minho ze zadní sedačky natáhne a rozsvítí světlo nad námi. Jsou vzadu namačkaní čtyři a Maddie se tiskne mezi Brendou a Asiatem, jako by netušila, kde se tam vlastně vzala.

,,Kdy?" zeptá se potichu Minho.

Nepodívám se na něj, koukám ven na noční oblohu. ,,Kdy co?" chci vědět.

,,Kdy se z něj stalo tohle?"

Roztřese se mi ret, sklopím zrak a prudce zavrtím hlavou. Vyjde ze mě další vzlyk, odkašlu si a narovnám se. ,,Když jsme sem přišli, měl menší aféru. S někým se popral. Odešli jsme od ostatních a byli spolu jen my dva." Hlas se mi zlomí. Ještě ráno mi tvrdil, že mě miluje. ,,Byl v pořádku," pípnu. ,,Než jste přišli, byl v pořádku."

,,Ne, nebyl," ozve se tiše Maddie. ,,Proto chtěl, abyste odešli."

Ohlédnu se na ni a popotáhnu, načež ona pokrčí rameny a skoro provinile uhne před mýma očima. ,,Táta mě doslova vyhodil z domu, když začal bláznit. Myslela jsem, že to udělal, protože nedokázal myslet. Faktem ale je, že myslel až moc dobře. Nechtěl mě stáhnout s sebou."

,,Skoro mě zastřelil," zašeptám a Thomas se natáhne a přitáhne si mě k sobě. Vzlykám do jeho trička a nedokážu to zastavit - celá se roztřesu a drtím ho tak silně, že nejspíš ani nemůže dýchat.

,,Nechce, aby ses tam vracela," dodá Maddie. ,,Myslí si, že tě tím ochrání."

Pustí Thomase a otřu si oči. ,,Já vím," přitakám. ,,A to je přesně důvod, proč se za ním vrátím."

Vylezu ven a posadím se na kapotu auta do šílené vichřice. Mám na sobě bundu, kterou jsem vyhrabala v domě, ale i tak cítím chlad noci. Thomas se ke mně připojí jen v tričku. Usměje se na mě a koukne na hvězdy.

,,Našli jsme Pravou ruku," promluví potom a já jen přikývnu. To jsem si myslela.

,,Vede je Gally."

Otevřu pusu a vykulím na Thomase oči. ,,Cože?!" vyjeknu a Minho s ostatními, kteří postávají o kus dál, se na nás podívají. Ztiším hlas. ,,Jak je to možný? Gally je mrtvej, viděla jsem to na vlastní oči!"

Thomas zavrtí hlavou. ,,Viděli jsme, co ZLOSIN chtěl, abychom viděli. Přežil to a pak jim utekl. Teď jdeme proti nim. Chceme to ukončit."

,,Díky bohu," vydechnu, pořád ještě v šoku z faktu, že Gally žije. Gally přežil a Newt po mně vystřelil puškou. Mohl by svět být ještě šílenější? ,,Chtěla jsem... víš, když jsme odešli, souhlasila jsem s tím. Ale pak jsem zjistila, že ZLOSIN zahajuje další testy, a cítila jsem tu tíhu toho všeho. Jako by to byla naše vina. Chtěla jsem se k vám vrátit, pomoct vám je zastavit. Jenže potom se stalo to s Newtem a..."

,,Nechtěla jsi ho do toho znovu zatahovat," doplní mě Thomas hlasem plným pochopení a já pocítím nekonečnou vděčnost za to, že mě chápe, aniž bych musela dokončit větu.

,,Byl v pořádku, Thomasi," zašeptám a zavřu oči. Po tvářích mi stečou další slzy. ,,Až na ten jeden moment to byl pořád on. Ale potom, co se stalo dneska... Maddie má pravdu. Ztrácí se. S každou minutou víc a víc."

,,Lauro," osloví mě hoch a otočí se ke mně čelem. Popadne mě za ruku, oba je máme studené jako led, a upře na mě hnědé oči plné smutku. ,,Prosím nenaštvi se, ale jsi moje kamarádka a já chci, abys věděla, že se tam nemusíš vracet. Chtěl, abys odešla. A věř mi, že to nenávidím stejně jako ty, nesnáším se za to, že to říkám, že to dělám, ale třeba ho musíme nechat jít."

Necítím vztek, když se na něj dívám. Nevyčítám mu jeho slova. Vypustím z plic zadržovaný vzduch, přes slzy ho vidím rozmazaně. ,,Miluju ho," vydechnu chabě a to je všechno, co musím říct. Thomas přikývne a já vím, že to chápe.

,,A on miluje tebe. Nikdy by ti neublížil. Ne doopravdy."

Nejspíš mi nezbývá než tomu věřit. Bylo by to o moc jednodušší, kdybych nevěděla, že stačilo posunout hlaveň pušky o kousek doprava a jeho střela by mě na místě zabila. V tom mi něco přijde na mysl.

,,Kde jsou Pánvička a Aris, Thomasi?" zeptám se, náhle zavalená obavami. Srdce se mi rozbuší. Očekávám, že mi oznámí, jak zemřeli, že všechno udělá ještě horším... on se však jen uculí.

,,Jsou v pořádku," uklidní mě. ,,Neboj. Zůstali s Gallym a Teresou."

Otevřu oči a po celém těle mi přejede zvláštní pocit. Srdce mi klopýtne. ,,S Teresou?"

,,Našli jsme ji," odpoví Thomas. ,,V Denveru. Tvrdí, že nás na základně s ostatníma holkama hledaly, ale myslely, že jsme utekly bez nich. Asi čeká, že tomu uvěřím." Odfrkne si a zavrtí hlavou, obličej sklopený ke svým nohám.

,,Neodpustil jsi jí," konstatuju.

,,Přál bych si, abych mohl."

Polknu, uvnitř mě se rozevírá ona prázdnota, kterou jsem cítila pokaždé, když jsem si vzpomněla na konec druhé zkoušky. ,,Thomasi... co ti s Arisem udělala tenkrát na Spáleništi, když nás ostatní uspali a odvezli na základnu?"

Chlapec se ošije. Oči se mu rozšíří, jak vzpomíná na události, které se odehrály před několika týdny. Zavrtí hlavou. ,,Zradila mě. Nebo mě o tom alespoň měla přesvědčit. Byla s Arisem a společně mě přesvědčili, že mě nenávidí, že jsou se ZLOSINem a chtějí mě zabít, protože jsem nedostačující subjekt."

,,A tys jim uvěřil?" ptám se, čímž ho evidentně popudím. Obrátí se na mě.

,,Bylo to dost přesvědčivý, víš?" sykne a vyhrne si nohavici, načež odhalí dlouhou táhlou jizvu. ,,Památka na hůl, kterou mě přetáhla asi tak milionkrát. Bolest byla skutečná, Lauro. Její smích byl skutečný." Zavrtí hlavou, zavře oči. ,,Ona a Aris byli skuteční."

Na nic víc se ho neptám. Vím, že zrada, kterou nepochybně cítil, neměla co dělat s fyzickou bolestí. Ublížila mu jinak. Ublížila mu tak, že to možná už nikdy nespraví.

Šokuje mě, jak bolestivě mi dívka najednou zachybí. Podívám se na Thomase. ,,Chápu to," říkám mu a dotknu se jeho ruky. ,,A nebudu ti říkat, že bys jí měl okamžitě odpustit. Ale stejně jako já víš, že nic není černobílý, Thomasi. Newt zmáčkl spoušť a já se k němu stejně vrátím. Tys přišel ze ZLOSINu a teď ho hodláš zničit." Chlapec se nadechne k protestu, ale já ho umlčím mávnutím ruky. ,,Jsi imunní," připomenu mu. ,,Máš celý život na to, abys k tomu dospěl. Věř mi, já vím, jak ti ublížila. Taky jsem toho byla součástí, nezapomínej. A možná proto, že mně už moc času nezbývá, vidím, že to není tak jednoduchý. A že si všichni zaslouží odpuštění."

,,Tvoje proslovy mi vážně chyběly," podotkne hoch a zacukají mu koutky úst. V očích mám zase slzy, když do něj strčím.

,,Jo, mně zas ta tvoje sebevražednost. Všiml sis, že na tebe stříleli, když jsi v tom městě vylízal z jeepu, že?"

Rozesmějeme se a já si položím hlavu na jeho rameno. A ještě chvíli předstírám, že to není poslední okamžik, který spolu sdílíme.

Tahle kapitola mi dává feeeeeeeeeelssssss a já doufám, že vám taky! <3 Newra is not dead! (...yet. :ddd ne, to bylo hnusný, newra je věčná, the end)