Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

44.

Tohle je dlouhá kapitola, ale možná ji oceníte, protože se v ní trošku ohlédneme na předchozí dva díly. Taková menší rekapitulace... Laura ji tedy a moc neocenila, ale vám by se mohla líbit. PS: Jste boží.

Nestačím se ani zeptat, jestli to myslí vážně. Očividně to totiž vážně myslí - tak nějak mi poskytne odpověď, když vrazí Thomasovi injekční stříkačku do paže. Hoch se sice ožene a vrazí mu pěknou ránu do obličeje, načež si injekci z ruky vyškubne, vteřinu na to ale zavrávorá a sesune se k zemi. Otevřu pusu a podívám se na skuhrajícího Jansona, zapomenu ale, že za mnou stojí hned několik jeho lidí, kteří neváhají a udělají to samé i mně.

 Když zase přijdu k sobě, ležíme s Thomasem uprostřed laboratoře na lůžkách, která mi předtím připadala tak podezřelá. Zamžourám do ostrého světla nad sebou a zvednu hlavu. Když se chci posadit, dojde mi, že jsem připoutaná. Trhnu rukou a spatřím hadičky, které k ní mám připojené. Stejně tak pocítím i přísavky na hlavě.

 Ohlédnu se na Thomase, který sebou škube vedle mě, a spatřím přístroje, které má k hlavě připojené on. Nejspíš musím vypadat stejně. Když sleduju, kam hadičky od jeho čela vedou, na chvíli strnu. Jsme totiž... oba připojení k jednomu přístroji.

 ,,Co to má zatraceně znamenat, Jansone?" procedím skrz zuby a snažím se za každou cenu tvářit drsně, pravda je ale taková, že mám co dělat, abych se hystericky nerozkřičela. Obětovat se pro lék? Definujte slovo obětovat - mně totiž přijde, že jsme pro testy už ztratili dost.

 ,,Když sebou přestanete cukat, vysvětlím vám to," věnuje nám Janson zářivý úsměv a já sebou hned na to dvakrát tolik škubnu, protože mě ovládne neodolatelná touha ho kopnout do rozkroku.

  ,,Co hodláte dělat?" chce vědět Thomas, když do místnosti vejdou dvě starší doktorky v bílých pláštích. Sleduju, jak se začnou hrabat v přístrojích, a potom zase sjedu pohledem na Jansona, který nás spokojeně pozoruje.

 ,,Jak jsem řekl, jeden z vás bude klíčem k léku," prohlásí. ,,A tudíž budeme muset jeho mozek důkladně prozkoumat." Nechá ta slova doznít a když se nechytáme, protočí očima. ,,Tím myslím jako rozpitvat."

 Zůstanu na něj civět. ,,Vy nás chcete vykuchat?" zeptám se ho a sama slyším, jak zní můj hlas vyděšeně.

 Janson zavrtí hlavou. ,,Jednoho z vás," opraví mě.

 ,,Vemte si mě," štěkne Thomas a zacuká pouty. Žíly na rukou mu vystoupí námahou a zrudne v obličeji, přesto na Jansona ale dál umanutě civí. ,,Nechte Lauru jít a vezměte si můj mozek. Stejně to tak od začátku chcete, ne?"

 Nakrčím čelo a s bušícím srdcem se na Thomase podívám, přičemž se ve mně perou dva naprosto protichůdné pocity, když se jeho oči setkají s mými. Láska a nenávist. 

 A přesto, že jsem ho sama chtěla zabít, nemůžu dovolit, aby to udělal někdo jiný. Přestože by si to Thomas zasloužil. Je to vrah. Je to Newtův vrah a nic na světě to nemůže změnit, ani jeho šlechetné sebeobětování.  A přesto...

 Janson se nad jeho návrhem ale jen ušklíbne. ,,Vždycky tak laskavý," prskne a obrátí se k nám zády. Obejde stůl a postaví se za počítač, načež se na nás zase podívá. ,,Nerad to říkám, ale takhle to nefunguje. Finálním kandidátem bude ten z vás, který projde závěrečným... řekněme posledním testem."

 Oh, panebože.

 Pod pouty se roztřesu. Při slově test mi hlavou proletí labyrint. Klepot rmutích novou o kamennou zem. Horké Spáleniště, blesky, raplové... smrt.