Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

32.

Tralala. Mám z toho dýprese. Jakože už jsem je neměla, ale zase je mám, jelikož jsem se při psychologickém zamyšlení nad Newtovým osudem v komentářích zase rozproudila a teď jsem z toho sad. Představovala jsem si, jak vám tady rozepíšu, proč a jak k tomuhle všemu došlo. Ale asi to udělám až na konci celého příběhu a teď vás nechám se sžít s Laurou.

 A Lauru to bude bolet. Hodně.

Křik. Vydere se mi z hrdla tak prudce, až se na mě většina raplů v mém okolí otočí a dokonce i jim dojde, že něco není v pořádku. Že se právě stalo něco příšerného.

V momentě, kdy Newtovo tělo dopadne na zem, jako by někdo stiskl tlačítko na ovladači a spustil strašlivý koloběh událostí. Jako by nic, co bylo předtím, nebylo skutečné. Nebo možná jako by nebylo skutečné nic, co přišlo potom. Můj život se zkrátka v ten moment rozdělil na dvě poloviny a já věděla, že tahle bude příšerně, nepopsatelně horší.

Křik. Křičím tak šíleně moc, že mi skoro prasknou plíce. Bolí mě na hrudi. Bolí mě pusa. Bolí mě srdce. Rozpadá se. Rozpadám se.

V tom křiku se rozběhnu.

 Zvuk startující dodávky nepostřehnu. Všimnu si jí, až když okolo mě projede, a rozmazaně postřehnu Thomasovu siluetu, stále zády ke mně, zírá na svoje ruce, upouští pistoli, couvá, potom mizí v autě, aniž by reagoval na můj hlas volající jeho jméno. A vztek, bezmoc a nenávist, kterou cítím, je všechna směřována k němu. Ječím na něj, ať zastaví, není mi to ale nic platné.

Auto zmizí v poušti dřív, než k Newtovi doběhnu, stejně na tom ale nezáleží. Zakopnu, poslední metry k němu doslova letím - spadnu do písku, ohnu si malíček do nepřirozeného úhlu a popadnu ho za obličej.

Celé moje tělo se třese. ,,Oh, panebože." Pohladím ho po tváři, vzlyky se skoro dusím. Zavřené oči, pootevřené rty. Uprostřed čela díra, která znamená jen jednu jedinou věc.

Znovu křičím, ječím, ať někdo sežene pomoc - přesouvám se pod Newta, nadzvedávám ho a pokládám na svůj klín, ruce v jeho vlasech, plné jeho krve. ,,To je v pořádku, lásko," šeptám a snažím se zmírnit vzlyky. Bledý obličej mu kropí mé slzy. ,,To je v pořádku. Seženeme pomoc." Houpu se zezadu dopředu, jednu ruku přesunu k jeho ruce a pevně ji sevřu. Žádné odezvy se nedočkám. ,,Seženeme pomoc," opakuju a před očima se mi zatmívá, vidím jen jeho obličej, nic víc, nic míň, vidím jen jeho. Mumlám jeho jméno.

Tohle není pravda. Tohle nemůže být pravda.

Znovu se rozkřičím a je to skoro, jako by po tom zvuku měla spadnout obloha. V krku mě šíleně bolí, brzo ze sebe už nedovedu dostat ani hlásku, hlas mi přeskočí a já jen bezvládně sípu: ,,Pomozte mu. Pomozte mu, prosím."

 Ale nikdo tu není, aby mu pomohl, a já moc dobře vím, že i kdyby tu byla celá špičkově zařízená nemocnice, nebylo by to dost.

 Křičím i dál. Křik je to jediné, co mě nutí se alespoň nadechnout. Nevím, co jiného dělat, a tak ho prostě jen držím a řvu a řvu a řvu - při každém dalším pohledu upřeném na Newtův obličej mám pocit, že už nikdy nebudu schopna čehokoliv jiného. A nebolí to jen uvnitř mě - je to taková bolest, že ji cítím i fyzicky. Celé moje tělo zasáhne křeč a já se předkloním a položím si hlavu na jeho hrudník, na místo, kde by mělo bít jeho srdce - to je však naprosto nechybné a já se téměř zadusím vzlykem, který se ze mě vydere, protože jen samotná ta myšlenka je jako bodnutí nožem, které se neustále opakuje.

Uvědomím si, že se kolem mě shromáždili raplové. Nikdo z nich ani nedutá. Hudba už nehraje - někdo ji musel vypnout, a tak se do ticha, které se v městě rozlehlo, ozývá jen můj křik a pláč.