Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

45.

Ok ale lidi, viděli jste ten trailer na TDC? Já v tom kině umřu. Teresa. Newt. Newtmas. Thomesa! Umřu. Fakt.

Co se týká náhledu do Thomasových vzpomínek, jsou trochu nejasné, ale to proto, že předpokládám, že jste četli předchozí dva díly a stejně jako Lauře i vám stačí jen mlhavý náhled. Snad ten konec něco málo vysvětlí... Lauře tedy určitě ano.

Jo, kapitola je už po dvou dnech, hustý, co?:D

Jelikož mi poměrně dlouhou chvíli trvá, než se vzpamatuju, první, co pořádně slyším, je Jansonův hlas zpoza jednoho z počítačů. ,,Hm," zabručí a já zamrkám, aby se mi všechno konečně přestalo točit, a když se tak stane, střetnu se rovnou s jeho očima. ,,Zajímavé," řekne a já se pokusím natáhnout ruce k mému obličeji, jsou ale připoutané tak, aby se mi to nepovedlo. Obrátím hlavu na druhou stranu a spatřím Thomase, který se na mě ovšem nedívá. Ramena se mu třesou, ruce má zatnuté v pěst a všechno, co si myslím, je:

Tak tady to máš. Všechno tohle si zasloužíš. To je tvoje vina.

 Pokouším se z mysli vytlačit pohled na Newtovo mrtvé tělo. Tak dlouho jsem se snažila, abych na nic z tohoto nemyslela, dokud nedokončím to, co jsem si usmyslela... 

 ,,Tak dobře," prohlásí zase Janson. ,,Začněte druhou část. Thomasovy vzpomínky."

Zaslechnu za svou hlavou jednu z doktorek. Její hlas zní velice znepokojeně, dokonce mi i položí ruku na rameno a v tom gestu je něco, co mě přiměje ji nesetřást. ,,Při vší úctě, pane," osloví Jansona, ,,nemyslím si, že by bylo dobré..."

 ,,Nemáme čas, Peterová," odsekne jí muž netrpělivě. ,,Pravá ruka decimuje všechno, co jí přijde do cesty. Odložme to a už se to nikdy nemusí povést."

 Pravá ruka... Myšlenky se mi rozmazávají. Ničí? Všechno ničí... pak to ale znamená, že ZLOSIN nemá až takovou přesilu, jak mi Janson tvrdil, ne?

 Peterová sundá ruku z mého ramene a následně ucítím, jak mi něco opět píchá do paže. Všechno zmizí, nastane tma... a potom jsem znovu v Kleci.

 Thomasův tlumený, překvapený výkřik mi napoví, že tentokrát se nacházím v jeho vzpomínce. Moje mysl je náhle překvapivě bdělá. Rozhlédnu se okolo - totiž Thomas se rozhlédne okolo... a vstane. Je zmatený. Nic si nepamatuje. Jediné, co se mu odráží v mysli, je jeho jméno. 

Následné Thomasovy vzpomínky proletí mou myslí ve velkém chumlu. Jeho fascinace labyrintem a touha se stát běžcem. Nevraživost ze strany Gallyho a Albyho, poměrně dost podobná té, které jsem se dočkala i já. Příchod Teresy a vzkaz, že ona je úplně poslední. To, jak se Thomas konečně běžcem opravdu stal a jak s ním Teresa mluvila telepaticky. Jak se probrala a on mě podivný pocit, že ji zná... Thomasovy vřelé pocity k Chuckovi. Můj příchod na Plac. Vidím se jeho očima, když se mnou prvně mluví. Potom slyším, jak s Minhem probírají, že je v labyrintu něco jinak... S Albym se rozhodnou, že je potřeba prozkoumat všechny sekce, které se nezavírají - to bylo tenkrát, kdy jsem šla do labyrintu s Newtem. V další moment stojí Thomas u brány labyrintu a stejně jako všichni ostatní sleduje, jak se Minho snaží dotáhnout polomrtvého Albyho dovnitř - ale nemůže to stihnout a Thomas se zhoupne na patách... Newt na něj křikne, ale on to skoro nevnímá, protáhne se kolem něj a vletí mezi zavírající se stěny.

 ,,Tak," pronese Minho do mrtvolného ticha, které nastane, když se s Thomasem a Albym ocitnou v temném labyrintu, ,,a jsme mrtví."

 Vidím, jak Thomas později utíká před rmutem. Počká si na vhodný moment, kdy se labyrint zase začne měnit... a naláká nestvůru mezi stěny, když se sunou k sobě. Zabil jsem rmuta, ozývá se mu v hlavě. Zabil jsem ho. Zabil. Pak se Minho se ohne a vytáhne ze slizkých vnitřností něco oválného... něco, na čem červeně svítí číslo 7... Teresa se Thomasovi vrhá kolem krku, když se dostanou zase na Plac. Všechnu tu pochmurnou atmosféru protne záblesk štěstí, když s Thomasem vyvoláme vodní bitku... Bum. Najednou je Thomas zavřený v díře. Jeho trest za to, že se tak neomaleně vrhl do labyrintu. I když tím Albyho zachránit, je to proti pravidlům...