Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

42.

Vždycky, když mi hrozilo nějaké nebezpečí, myslela jsem na to, že se mám ke komu vrátit. Hlavně tedy za někým, kdo je v současnosti už po smrti. Moji touhu přežít vždy výrazně ovlivňoval Newt. Teď, když jsem vyskočila z bergu do písku a rozběhla se dovnitř budovy ZLOSINu, už jsem necítila nic, jen naprostou odevzdanost. Buď je zničíme, nebo zemřeme.

 Dean a Peter mě zastaví u vrat a necháme všechny proběhnout dovnitř. Všude je hrobové ticho a poměrně velká tma - to proto, že Thomas vyhodil pojistky. Několik lidí rozsvítí baterky. Pohybují se naprosto tiše. Moje srdce buší a já se jen tak tak ovládám, abych se taky nerozběhla dál do základny ZLOSINu. Jenže Peter stojí vedle mě a brání mi v tom, abych cokoliv zkoušela.

 A potom prostě osamíme. Podívám se na Deana, který stojí naproti mně, a on zavrtí hlavou, když si všimne mého výrazu. Adrenalin ze mě pomalu vyprchává - pořád totiž neslyším ani nevidím nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo nebezpečí.

 ,,Copak vy tady budete jen tak stát a nic nedělat?" syknu na muže a Peter protočí očima.

 Dean pokrčí rameny a vytáhne si nohavici vzhůru, čímž mi odhalí umělou končetinu. Cinkne o ní pistolí a zase nohavici pustí. ,,Nemám moc na výběr."

 ,,Nechte mě jít," řeknu a otočím se na Petera. ,,Ti lidi mi vzali všechno. Zabili moje přátele. Hrabali se mi v hlavě."

 ,,Musíme zůstat na svým místě," prohlásí Peter. ,,Stačí jedna chyba a celej plán se zhroutí."

 Odfrknu si. ,,Byli byste tu stejně hlídali beze mě!"

 ,,Pustíme tě a ty něco pohnojíš," odsekne Peter a já pochopím, že on nebude zrovna jedním z těch, co se nechají ukecat. Zaplaví mě zoufalství.

 ,,Jsem tady k ničemu," prsknu a Dean na mě soucitně pohlédne. A potom se skácí k zemi.

 Střelu, která ho složila, moje uši zaslechnou, až když se ozve další. Ta najde svůj cíl v Peterovi, který dopadne k mým nohám. Z hrudníku mu teče krev. Vykřiknu a na vteřinu setiny v hlavě znovu vidím Newtovo tělo-

 ,,Dost, Lauro," prohlásí známý, odporně slizký hlas, a ze tmy vystoupí osoba, na jejíž existenci jsem už málem zapomněla.

 ,,Jansone," vykviknu a v tu chvíli se světla v hale, v níž stojíme, nahodí, a odhalí tam hangár plný bergů, ze kterého jsme s Placery kdysi utekli -ani jsem si ve tmě neuvědomila, že se nacházíme ve stejných prostorech. Janson není sám. Za sebou má tři lidi se zbraněmi a všichni jimi míří na mě. Instinkt mi radí, abych zvedla ruce do vzduchu, zůstanu ale stát a zírám přímo do očí člověka, který svým zjevem až nápadně připomíná krysu.

 Roztáhne pusu do úsměvu a mně se zvedne žaludek. ,,Chyběl jsem ti?"

 ,,Co chcete?" pronesu s bušícím srdcem a podívám se na Petera ke svým nohám. Nehýbe se, oči má zeširoka otevřené. Dean leží na boku a i kolem něj se vytváří kaluž krve. Jsou oba mrtví.

 ,,Půjdeš s námi," pronese Janson a zastaví se asi tři metry ode mě. Zůstanu na něj zírat a z jeho úsměvu se mi pořád dělá nevolno. Zavrtím hlavou a snažím se nevnímat muže se zbraněmi za jeho zády. 

 ,,A proč bych to měla dělat?" zeptám se ho a jeho úsměv se jen rozšíří.

 ,,Předpokládám, že kdybych řekl, že tě jinak zastřelím, moc bych tě tím nepřesvědčil," podotkne a zahákne si ruce do sebe. ,,Ale možná tě pobídnu tím, že řeknu, že bych docela snadno mohl dát zabít všechny nové subjekty, které jsou připraveny k zahájení dalších labyrintovým testů."