Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

18.

Sypu si do misky cereálie, které jsou určitě už deset let po záruce, etiketa mě ovšem láká na vitamíny a navíc je na ní včelička, tudíž neodolám. Newt postává opřený o kuchyňskou linku, nos zabořený v knize. Popadnu lžičku, zabořím ji do slepených cereálií a skloním se, abych si přečetla název díla v jeho rukou.

,,Hamlet?" ptám se a on přikyvuje. Lupínky v mých ústech jsou sladší, než jsem čekala, a taky o poznání měkčí.

,,Být či nebýt, to je oč tu běží," zamumlám si, když kráčím do obýváku a sedám si na sedačku mezi deky, které na ní máme rozložené, jelikož se prakticky nonstop válíme.

Newt přejde do místnosti za mnou a protože už se stmívá, natáhne se a zapálí přede mnou na stole tři svíčky. Další rozsvítí taky naproti na polici a ještě v rohu místnosti tak, abychom alespoň minimálně viděli. Zaklapne knížku a vloží ji do knihovny, načež zamyšleně prstem přejede po hřbetech všech ostatních knih v ní. Křoupu cereálie a pozoruju ho.

,,Nemáš hlas?" ptám se ho. Zavrtí hlavou, obrátí se ke mně a protáhne se v zádech.

,,Jen už tady z toho trošku blázním," vysvětlí a já se v přežvýkávání jídla zarazím a nejistě na něj kouknu. Usměje se.

,,Ne doslova," uklidní mě a posadí se vedle mě na sedačku. Natáhne se, načež mi ukradne jednu cereálii a zaškaredí se na mě.

,,Vypadají ti zuby," varuje mě, když v ústech okusí, jak jsou lupínky sladké, a já na něj povytáhnu obočí.

,,Nepovídej, mami," ušklíbnu se.

,,Napadlo mě, že bychom se mohli jít projít," nabídne Newt a natáhne se pro mou ruku. Chvilku nereaguju a s narůstající panikou si jeho slova přebírám v hlavě. Pohlédnu mu do očí a vidím jeho tichou žádost.

,,Nebyl jsi venku od té doby, co jsme tady," připomenu a on kývne.

,,Já vím. Potřeboval jsem to," řekne a poposedne si. Připadá mi jako malé dítě, které prosí, aby ho rodiče vzali na pouť. ,,Musel jsem se na chvíli odstřihnout. Ale vzduch tam venku není o nic horší než vzduch tady uvnitř, Lauro. Nechci chodit do centra," vyhrkne, když spatří můj výraz, ,,mohli bychom jen jít kousek okolo domu, možná vylézt na dunu a podívat se na město. Začínám se tady cítit jako v pasti."

Nadechnu se a zase vydechnu, vnitřně zápasící s tím, jestli mu mám věřit. Newt už žádný další incident neměl a erupce jako by z něj vymizela - už ale vím, že ačkoliv se může zdát v pořádku, jeho myšlenky ho pronásledují dvacet čtyři hodin denně. Erupce ho pronásleduje dvacet čtyři hodin denně. Řekl to sám.

Co když na něj změna prostředí bude mít špatný vliv? Co když na něj bude mít horší vliv to, že prostředí nezmění?

Koukám na něj a hořečnatě přemýšlím a on mi drtí ruku a já si najednou uvědomím, co dělám. Je to směšné. Newt ještě rozum neztratil a může si dělat, co chce (pokud to ovšem neznamená, že se zraní nebo zabije, to prosím pěkně zase ne). Nemusí se mě prosit o dovolení, jestli smí jít na procházku. Ačkoliv v tom to nejspíš taky nespočívá. Moc dobře si uvědomuje, že kdyby si to usmyslel, může si kráčet, kam se mu zlíbí, ať s tím souhlasím nebo ne. Chce ale, abych se k tomu vyjádřila.

Najednou si nemůžu vzpomenout na jediný rozumný důvod, proč by měl zůstat tady, kromě mého paranoidního strachu, že se mu přitíží kvůli vzduchu.

Panebože, Lauro.

,,Pokud ti bude líp, nevidím v tom problém," zašeptám tedy s úsměvem a stisknu jeho ruku. ,,Ráda se půjdu projít."