Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

14.

Tyhle kapitoly bylo fakt hard psát. A to nemluvím o těch pozdějším. Ale stejně. Doufám, že se vám budou líbit (v rámci možností, heh). I'm not crying, you are! Rozdávat heartbreaky napravo a nalevo není taková prča, jak jsem myslela. Nebo možná působím heartbreak jen sobě, ale to je detail. :D :D

,,Cítím to, Lauro."

To je první, co Newt pronese po šíleně dlouhé době, kdy jen tak napůl sedí a napůl zhrouceně leží v mém náručí, první věta, kterou mi sdělí poté, co je schopný normálně mluvit, s obličejem zmáčeným slzami, hlasem ochraptělým brekem, s rukama pořád pevně zaťatýma v těch mých, jako by se bál se pustit i teď, i poté, co jsem zůstala.

,,Co cítíš?" zašeptám, i můj vlastní hlas zní jinak, tak nějak prázdně, vyděšeně, připraveně na všechno. Odpověď na svou vlastní otázku totiž znám.

,,Erupci," řekne Newt a s tím slovem se stisk na jeho pažích zintenzivní. ,,Cítím, jak ve mně roste. Cítím, jak ovlivňuje každý moje rozhodnutí, každou myšlenku." Teprve po tomhle jeho dlaně pustí mé ruce a on se narovná. Oči má opuchlé a já vím, že já taky, ani jeden z nás ale neuhne pohledem, když se na sebe zadíváme.

Zeptá se: ,,Cítíš to taky?"

A tehdy mu poprvé zalžu.

Jak dlouho, Newte? chci se ho zeptat. Jak dlouho víš, že tě to pohlcuje?

Tu otázku mu ovšem nemůžu položit, protože pak by se ptal i on. Chtěl by vědět, jak jsem poznala, že se ze mě stává rapl. A já bych si musela vymýšlet. Musela bych mu lhát o tom, jak mi je, musela bych stavět falešné historky a hrát divadlo před člověkem, kterého miluju víc než cokoliv na světě.

Jenže to budu muset nejspíš i tak. Protože pro něj si erupce přichází o moc dřív než pro mě.

Zdá se být jako ve snách, když ho vedu nahoru do koupelny a pouštím mu sprchu. ,,Jsi v pořádku?" ptám se ho a on kývne a nepřítomně se usměje s pohledem připíchnutým k tekoucí vodě.

,,Zvládnu to," odpoví a lehce se dotkne mé paže. Přikývnu a vycouvám z koupelny.

Když jdu dolů ze schodů, po tváří se mi zase spustí slzy.

Tiše dojdu do obýváku, nezastavím se ale a pokračuju dál do domu, kde najdu jídelnu a malou kuchyň. Vejdu do ní a koušu si přitom ret tak pevně, až mi slzy vyhrknou taky bolestí. Vzlyky se mi vyderou z hrdla v okamžiku, kdy se sesunu na studené kachličky ke kredenci.

Snažím se je zarazit, rvou se ze mě ale za každou cenu - příšerné, strašlivé zvuky. Přidušeně se rozpláču a skousnu si zápěstí, abych zabránila hlasitému vzlykotu. O pár vteřin později se ukáže jako zbytečné i tohle.

Vjedu si prsty do vlasů a kopnu do kredence před sebou, nakopnu ho jednou, dvakrát, třikrát, až dřevo prorazím skrz na skrz a vevnitř zarachotí hrnce. Strnu a čekám, jestli neuslyším, jak Newt zastavil vodu, sprchuje se ovšem dál a tak si dovolím praštit rukou do země. ,,Ach bože," vyrazím ze sebe a uhodím hlavou o kuchyňskou linku za sebou. ,,Bože, bože, bože."

Proboha tě prosím, nedělej to, křičím v duchu, uslzené oči upírám ke stropu. A nevím, koho o co žádám, ale nemůžu se nadechnout, dokud to nemumlám polohlasem pořád dokola: ,,Newta ne. Udělám cokoliv. Udělám cokoliv... ale jeho ne."

A možná, že mě někdo skutečně vyslyšel. Protože mi - jemu - nám dali ještě trochu času. Dostali jsme ještě chvíli na to, abychom byli šťastní.

Ještě posledních několik chvil.

Během několika dalších minut přesvědčím samu sebe, že danou situaci zvládnu. Vstanu a spravím rozkopanou kuchyňskou linku tak, aby to alespoň vypadalo, že je vcelku, načež si prohrábnu vlasy a zamířím do obýváku. Přejedu ho pohledem, potom vystoupám po schodech, projdu kolem koupelny a nakouknu do dalších dvou pokojů - jeden z nich je dětský, pro batole, druhým je úhledně ustlaná ložnice. Ať už zde bydlel kdokoliv, nejspíš opustil dům před vypuknutím erupce a už se sem nikdy nevrátil. Uvažuju, jak je možné, že dům nikdo nevyraboval nebo se v něm neusídlili raplové, usoudím ale, že možná máme jen štěstí.

,,Lauro," ozve se za mnou potichu a já sebou trhnu. Ve dveřích do ložnice stojí Newt, má mokré vlasy a je zabalený jen v ručníku, což by za jiných okolností byl důvod k radosti, teď se ovšem dovedu zaměřit jen na jeho tvář a zeptat se:

,,Všechno v pohodě?"

Zavrtí hlavou, krátce, úderně, nic dalšího ale neřekne. Přešlápnu, nervózní, vyděšená, na hrudi už mě zase tlačí vzlyky, které se chtějí vydrat na povrch.

,,Omlouvám se," řekne Newt a já na něj překvapeně kouknu. ,,Vyděsil jsem tě. Nevím, co to se mnou bylo. Myslím v tom obchoďáku... i potom tady. Lauro, já-" udělá krok ke mně, jednou rukou si svírá ručník kolem pasu, druhou ke mně natáhne. Posléze se zarazí, zřejmě v obavě, aby mě nevystrašil. Srdce se mi rozbuší.

,,Jsi v pořádku," vyhrknu a setinu na to se mu vrhnu kolem krku, přitisknu se na jeho holý hrudník a on mě překvapeně popadne kolem pasu jednou rukou. Voní po mýdle a zrezlé vodě a já se úlevou rozbrečím, tentokrát se přitom ovšem i směju. Tohle je Newt, kterého znám. Roztřesu se, když si uvědomím, jak moc jsem se bála, že už tohohle kluka nikdy neuvidím.

,,Proboha," vydechnu a popadnu ho za obličej. Ve smutných očích mu pobaveně blýskne, když se rozesměju. ,,Strašně moc tě miluju, víš o tom?" plácnu a znovu se přes slzy rozesměju. ,,Strašně, strašně moc, slyšíš?"

Políbím ho tak prudce a tak naléhavě, že pod mou vahou ztratí rovnováhu. Zavrávorá a obejme mě oběma rukama. Oplatí mi polibek a já se chystám ho vzít za ruce a odtáhnout víc do místnosti, když se ode mě odtrhne a uchechtne se.

,,Co?" zeptám se a on se zakření.

,,Ručník," podotkne. ,,Tak nějak ho držíme na místě jen tím, že u sebe stojíme."

,,Ježiši!" jeknu a chystám se ustoupit stranou, Newt mě ale zachytí na místě a natáhne se pro oba konce ručníku, aby si ho mohl pevně uvázat kolem pasu. Pořád se culí, když mi rudnou tváře a upírám oči ke stropu.

,,Už můžeš," pobídne mě pobaveně a já musím být rudá jako rak, když mu strkám rukou do ramene. Naše oči se potom střetnou a já nemůžu uvěřit tomu, že stejnou osobu jsem před půl hodinou svírala v náručí a měla pocit, že už se na mě nikdy nebude usmívat.

Přistoupím k němu blíž a ještě jednou ho políbím. Dotknu se jeho holé pokožky, zajedu mu prsty do vlasů, vydechnu, když mi přitiskne rty ke uchu. Zatahám ho za ruku a vím, že jen metr od nás stojí postel.

,,Nedělej nic, co bys nedělala, kdybych ti před minutou neřekl, že to se mnou jde z kopce," zašeptá Newt a vzdálenost mezi námi teď tvoří jen několik málo centimetrů.

Trhavě vydechnu a chci mu říct, že to tak není, jenže to už se ode mě odtáhne a pustí mou ruku. Cítím, jak jeho teplo z mého těla vyprchává. ,,Máme čas, lásko," mrkne na mě Newt. ,,Moře času."

Ale navzdory všemu, co my dva máme, je nám oběma více než jasné, že čas nám chybí.