Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

12.

Vyskočím z postele a ta zavrže, tudíž strnu v očekávání toho, že se Newt posadí a zeptá se, co se děje. Chlapec ovšem jen dál pravidelně oddechuje - potlačím touhu ho pohladit po tváři, protože mám strach, že bych ho vzbudila, a udělám pár kroků směrem k eskalátorům. Pak se zarazím a znovu se obrátím na Newta.

Co když se probudí a já tu nebudu? Nebo někomu tady hrábne a podřízne ho ve spánku? Rozhlédnu se po místnosti, jediný, kdo je vzhůru, je ale jakýsi muž sedící u jídelního stolu a čtoucí noviny vzhůru nohama. Znovu se ohlédnu na Newta, potom potřesu hlavou a rozjedu se. Takhle bez sebe brzo nebudeme moct udělat ani dva kroky.

Celé nákupní středisko se zdá podivně ztichlé, když seskakuju jednotlivé elektrické schody, které se nepochybně už nějaký ten pátek nehnuly, a potom ještě jednou, dokud se neocitnu v začmaděném prvním poschodí. Rozhlédnu se po okolí a spatřím desítky lidí spících na podlaze a lavečkách. Harry, muž, který neustále dohlížel na oheň v sudech, sedí opřený o jeden z nich, teď už o vyhaslý, a hlasitě zachrápe, když kolem něj jdu, takže vyděšeně nadskočím.

Kavárnu, o které se Maddie zmiňovala, najdu za prvním rohem vedle papírnictví a drogerie. Sáhnu na kliku zaprášených dveří a ta povolí, takže se protáhnu dovnitř a zase za sebou zavřu.

Ocitnu se v tmavém prostoru. Okna jsou zatlučená prkny a venku je stejně tma, tudíž nevidím nic než obrysy stolů a židlí v okolním šeru a bar se skleněnou vitrínou na zákusky a zmrzlinu, samozřejmě prázdnou. (Což mi, jen tak mimochodem, rve srdce.)

,,Haló?" zavolám do místnosti a udělám krok dopředu, načež zakopnu o schodek, který se zvedá před pultem. Obejdu bar a vejdu za něj, přičemž přejedu pohledem starý kávovar a kasu, v níž se povaluje několik bankovek. Ušklíbnu se, když mě napadne, že tolik v mé smyšlené minulosti netvořil ani součet mého kapesného za celý rok.

Z prostoru pro zaměstnance, jehož vchod se nachází za barem, vykoukne Maddina hlava a já sebou škubnu. ,,To jsi ty, Lauro?" zeptá se, přestože mi kouká přímo do obličeje, a já kývnu.

,,Jasně," špitnu. ,,Nevzbudila jsem tě?"

Zavrtí hlavou a narovná se. ,,Já toho moc nenaspím. Pojď dál."

Zmizí zase v místnosti, která má místo dveří ve futrech jen obyčejný závěs, a já ji s nádechem následuju. Ocitneme se zřejmě v bývalém skladu, teď je v něm namáčklá postel a k ní přiražený dlouhý konferenční stolek, jen tak tak, takže stát se v místnosti vůbec nedá a obecně působí tak nějak klaustrofobickým dojmem. Maddie mi pobídne, ať si sednu, a já sebou plácnu do jejích přikrývek, mírně znervózněná tím, že ani ne dvacet centimetrů od nich na stole hoří svíčka, která nasvěcuje výstřižky z různých časopisů a novin nalepené na stěně.

,,Můžu ti nabídnout Sprite, jestli chceš," promluví Maddie a otočí se ke mně se zelenou petlahví. ,,Mělas to někdy?"

,,Jo," přitakám a pití si od ní vezmu. ,,Děkuju."

Maddie si sama vezme stejné pití a pak odsune svíčku stranou a posadí se na konferenční stolek přímo přede mě. Napije se a já ji napodobím, aniž bych cokoliv řekla. Ticho začíná být nepříjemné, nedovedu se ovšem donutit promluvit jako první.

,,Takže," prohlásí konečně Maddie a já si všimnu, že má na rukou snad milion různých náramků. Upře na mě velké oči a pohodí roztřepenými vlasy, než mluví dál. ,,Už mi řekneš, co tady ve skutečnosti děláte?"

Vlastně jsem přišla, abych pokládala otázky, se rty přilepenými k hrdlu flašky Spritu ale zjišťuji, že mi vůbec nevadí jich pár zodpovědět. Pokrčím rameny. ,,Vlastně je pravda to, co jsme řekli tobě i Charliemu. Hledáme místo, kde budeme moct žít."