Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

34.

Ajaj. Depresivní audio. Kdy už ty depky skončí, hm? Příští kapitolu. Teda ne že by skončily. Posunou se na jiný level. Hehe.

Děkuju Vám moc za podporu. Jste skvělý, vaše komentáře jsou úžasný a já si toho vážím, opravdu. 

Je pryč. 

Nechávám Charlieho, ať mě zastrčí za sebe. Slzy zmizely. Zvuky se ztratí v pozadí. Slyším jen vlastní tlukot srdce. Příliš hlasitý. Příliš dokazující fakt, že jsem pořád naživu. 

 Je pryč.

 Cítím, jak blízko to je. Tak blízko, že bych se toho mohla dotknout. Uvnitř mě. Tak blízko, že by stačilo zavřít oči a poddat se tomu. Bolest. Strach. Ztráta. 

 Je pryč.

 Oči držím zeširoka otevřené a poslouchám své srdce. Pořád tluče. Pořád tluče. Nahlas. Rychle. Bije se o právo žít, přestože už nikdy nebude celé, přestože je pochroumané, přestože z něj utrhli jeho druhou půlku. Newtovo srdce už nebije. Už nikdy nebude bít. Je pryč.

 Vím, že si musím vybrat. A dívám se na něj a netuším, co mám dělat. Bolest. Šílenství. Křik a slzy hned za oponou. Zatnu ruce v pěst, secvaknu zuby k sobě, vystrčím bradu. Jeho blonďaté vlasy. Krev na jeho čele. 

 A vyberu si. 

Prázdnotu. Pomstu.

 ,,Musím se o něj postarat."

 Charlie se o něčem baví s dvěma lidmi, kteří se k nám připojili. Zřejmě s jedněmi z posledních, kterým ještě naprosto nepřeskočilo. Všichni tři se na mě teď podívají a vypadá to, že silně pochybují o každém mém slově. Držím se dál jak od nich, tak od Newtova těla, schoulená do sebe na zemi k nim zvedám oči a teprve poté, co mi to dojde, se vyškrábu na nohy. Je to těžké. Na rukou mám krev. Tváře mám mokré od pláče. Rty popraskané v koutcích z křiku. Cítím se, jako by mě někdo přejel tankem.

 Ale moje srdce pořád tluče.

 Charlie se ke mně plně obrátí a přikývne. ,,Zrovna jsme se domlouvali, že vykopeme hrob."

 Stěna mezi mou prázdnotou a bolestí se silně otřese. Zalapu po dechu a zaletím očima k Newtovu tělu. ,,Ne," vyhrknu a potom zamrkám. Nehty si zadírám do vlastní dlaně. ,,Ne. To by... nechtěl. Nechtěl by, abychom ho tu pohřbili."

 Charlie si povzdechne, jako bych byla malomocná a on mi nechtěl přitížit. ,,Tak co chceš dělat?" zeptá se takovým tónem, že mám chuť ho kopnout. ,,Nemůžeme ho jet pohřbít někam, kde to znal, Lauro. Musíme to udělat rychle, než se k němu dostanou další raplové a..."

 Nedořekne větu, díky bohu, a já prudce zavrtím hlavou. Musíme ho pohřbít. Pohřbít. Protože je mrtvý. Moje srdce hystericky plaší v mé hrudi. Ne, ne, ne, ne. Tohle všechno je noční můra. 

 Polknu a s klidem, který by jako by ani nepatřil mě, se slyším prohlásit: ,,Tak dobře. Ale nebudeme ho pohřbívat. To by nechtěl." Upřu oči k ohořelým zbytkům obrovské vatry a znovu sevřu ruce v pěst. ,,Spálíme ho."