Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

17.

A teď všichni skandujte se mnou: NEWRA KAPITOLA, NEWRA KAPITOLA, NEWRA KAPITOLA!

Probouzím se v měkké posteli do úžasného slunečného rána. Posadím se ještě napůl ve snách a protáhnu se, potom mezi prsty promnu hedvábnou přikrývku, kterou jsem zabalená, a rozhlédnu se po ložnici.

 Místnost je malá a světlá, naproti mně se nachází šatní skříň s obrovským zrcadlem a okno napravo ode mě propouští dovnitř minimum slunečních paprsků přes zatažený závěs, přesto ovšem okamžitě poznám, že je nádherně. Slunce samozřejmě na Spáleništi září nonstop, tentokrát je ale ve vzduchu něco nového a svěžího. Něco, co mi připomíná jaro. 

 Po těchto skvělých třech sekundách si položím otázku, jak jsem se zatraceně dostala do ložnice ve druhé patře, když jsem si včera lehla do křesla dole v obýváku vedle Newta, a ve svém odraze naproti v zrcadle vidím, jak můj vlastní úsměv zamrzá.

 ,,Newte?!" zakřičím a chci přehoupnout nohy přes okraj postele, zamotám se ale do přikrývky. Zuřivě s ní trhnu. ,,Krucinál se sametem!" zakleju a v tom se ve dveřích do místnosti objeví Newtova vysmátá tvář. 

 ,,Promiň, lásko," řekne a se založenýma rukama se opře o futra, ,,nevěděl jsem, že máš něco proti dekám."

 Cítím, jak moje urputné sevření deky povoluje, a s úlevou se svezu zase do lehu. Přetočím se a přitisknu hlavu do polštáře. Srdce mi pořád buší následkem nedávné paniky. ,,Promiň," zahuhlám a zvednu obličej, abych se na něj podívala. S potěšením zjistím, že vypadá výrazně odpočatěji a že úsměv, který mi věnuje, je naprosto upřímný. Oplatím mu ho a poklepu na druhou půlku postele na znamení, aby se ke mně přidal. 

Newt se líně odlepí od rámu dveří a posadí se vedle mě na postel. ,,Dobré ráno," pozdravím ho a natáhnu se k němu pro polibek. Oplatí mi ho s rukou zabořenou v mých vlasech, potom mě kousne do rtu, abych se odtáhla, a já se rozesměju. Uculí se na mě, když ho popadnu za tvář a spokojeně si ho prohlížím.

 ,,Co?" chce vědět, očima sklouzne na mé rty.

 ,,Vypadáš odpočatě," podotknu s rukou pořád ještě na jeho tváři, načež ho štípnu. Popadne mou dlaň a přitiskne si ji ke rtům. 

 ,,Spal jsem dlouho a dobře," vysvětlí mi. ,,Co ty?"

 ,,No," zakřením se něj, ,,já se právě teď cítím skvěle."

 ,,Ano?" 

 ,,Ano."

 Zase mě políbí a já se cítím jako rozpouštějící se vanilková zmrzlina. ,,Jak jsem se sem dostala?" zeptám se ho a pustím jeho ruce, abych se pořádně protáhla. Teprve v tu chvíli si uvědomím, že i já jsem spala dobře a nepochybně i dlouho. Nevzpomínám si na nic, co by se mi zdálo, a ten pocit je k nezaplacení. 

 ,,Přenesl jsem tě," pokrčí Newt rameny. Skopne boty ze svých chodidel a pak se položí na postel vedle mě s rukama za hlavou. Plácnu sebou vedle něj, já na rozdíl od něj na břicho, podepřu si hlavu rukama a usměju se na něj.

 ,,Tys mě sem přenesl?" zopakuju a povytáhnu na něj obočí. ,,Do schodů? Vážím snad tunu!"

 Newt na mě stočí oči a kriticky našpulí rty, když mě sjíždí pohledem. ,,Jo, jasně," přikývne značně ironicky. ,,Unesl bych tě na jedné ruce."

 ,,To dost pochybuju," odporuju mu. ,,Chceš to vyzkoušet?"

 Newt se s dalším uculením obrátí na bok a taky si podepře hlavu rukou. Jeho obličej je jen pár centimetrů od mého, když říká: ,,Samozřejmě. Ale teď ne."

 ,,Teď ne?" ušklíbnu se hravě. ,,A kdy teda?"

 Newt se zadívá do stropu a přimhouří oči v předstíraném přemýšlení. ,,Já nevím," odpoví potom. ,,Jednou, až se vezmeme. Nepřenáší se nevěsta přes práh?"

 Zůstanu na něj koukat a úsměv mi trochu ztuhne na tváři, ne však proto, že bych jeho slova chtěla zpochybnit nebo mu je rozmluvit. Spíše se pokouším určit, jestli teď mluví vážně nebo jestli by něco takového byl schopný pronést v žertu. Newt na mě mrkne a já ho praštím do ramene. ,,Kecko," osopím se na něj se smíchem a promnu si obličej. Newt se přese mě nakloní a přitiskne mi rty na tvář.

 ,,Máš hlad?" zachrčí mi do ucha a já ho stáhnu blíž k sobě. 

 ,,Ohromnej," zašeptám a moje ústa zase najdou jeho. Když mě líbá, mám pocit, že na ničem jiném nezáleží. Je to jen on a já a jedno obyčejné ráno v obyčejném domě zalitém sluncem, nic víc, nic míň. A chci mu být co nejblíž.

 Vjedu mu jednou rukou do vlasů a druhou mu položím na záda. Vteřinu na to cítím, jak se Newt do polibku usměje. Náhle se ode mě odtrhne a než se vzpamatuju, stojí u dveří z ložnice, vlasy úplně rozcuchané a tváře trochu zardělé. Ukáže směrem ke schodům dolů a napůl se usměje, napůl stydlivě odvrátí pohled. ,,Připravím ti snídani."

Sleduju jeho záda, dokud nezmizí za rohem, a potom prásknu hlavou do polštáře a shrnu si vlasy z čela. Trvá mi několik minut, než ovládnu zrychlený tep. Teprve potom se s potutelným úsměvem vyhrabu z postele a zamířím za Newtem dolů.

Momenty, pro které stojí za to žít. Vzpomínky, které si utváříme, abychom se k nim mohli celý život vracet. Okamžiky, které z nás dělají, kým jsme, a taky okamžiky, kdy jsme nejblíž tomu, jací bychom chtěli být. To, jak se naše osudy propletou a zpečetí, aniž bychom si to uvědomili.

Uměla jsem si to představit. Být s ním takhle až do smrti. Milovat ho a nechat ho milovat mě na oplátku. Jenže mezi námi stálo něco, co jsme nemohli ignorovat ani zastavit.

Uběhne týden, potom druhý. Každým dnem mám čím dál tím větší pocit, že je můj život naprosto normální. Dlouhé večery s Newtem trávíme tím, že si nahlas předčítáme. Za půl týdne přečteme pět knih. Za týden je jich dvanáct. Během dne hrajeme stolní hry. Zjistím, že jsem nepopsatelně lepší v Člověče, nezlob se, on mě ale drtí na padrť v šachu a vlastně ve všem, do čeho je potřeba zapojit mozek.

 ,,Mat," uculí se na mě vždycky a svou figurku elegantně přesune na vítězné pole. A já si založím ruce na hrudi a zamračím se na něj. 

 ,,To teda naprosto nechápu," stěžuju si. ,,A zajímalo by mě, kde ses to naučil hrát!"

 Mluvíme. Občas je to o hloupostech jako je jídlo nebo filmy. Sem tam ale ztišíme hlas a bavíme se o ZLOSINu a labyrintu. Několikrát zavzpomínáme na Placery, kteří zahynuli, nebo na ty, které už nikdy neuvidíme. Okolo erupce oba našlapujeme opatrně a třebaže zmínka o ní několikrát padne, nikdy k ní nezabloudíme natolik, aby nálada v místnosti nenávratně klesla. Dokonce i v momentech, kdy se bavíme o Chuckovi nebo o Albym, se smějeme - připomínáme si dobré chvíle a těm špatným se vyvarujeme, jako by se nikdy nestaly, jako by všichni mrtví nikdy nezemřeli a my je mohli kdykoliv znovu najít a obejmout.

 Uzavíráme se s Newtem v jakémsi fiktivním světě, ve směšné náhražce života, který bychom vedli, kdyby svět nevypadal tak, jak vypadá. Celý náš vesmír se scvrkne na dům, v němž přebýváme. Kdykoliv je potřeba, vydám se pro zásoby do obchodního centra, Newta s sebou ale neberu. Nelíbí se mu, že pro jídlo chodím sama, má ovšem za to, že se kamarádím s Maddie a ta na mě dohlédne - nemůže se ovšem víc mýlit. Kdyby k tomu byla Maddie dostala příležitost, asi by si do mě v nějaké hromadné bitce ještě kopla. Potkala jsem ji od chvíle, co jsem jí oznámila, že ruším naše plány, sice jen párkrát, vždy mi ale stačil jediný pohled a bylo mi jasné, že mi nic neodpustila. Nikdy jsem se už nesnažila ji obměkčit - jen jsem vzala, co jsme s Newtem potřebovali, a zase jsem zmizela za hranice našeho světa.

 Nádherná iluze. Bylo ovšem jen otázkou času, než nás zase dožene realita.