Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

3.

-Ajoj kamajádi! :D Asi jsem nám určila úterý jako přidávací den, i když se to asi brzo posune, známe se. :D Zatím vám ale přidávám třetí kapitolu aaa zároveň doufám, že si ji užijete. A taky jsem projížděla songy a prostě tenhle je boží, tak si ho pěkně pusťte a čtěte a cpěte se čokoládou a buďte happy. A modlete se za mě, protože jdu na tělák. Zatím ahoj!♥

Rozhodnu se, že je potřeba si promluvit s Thomasem.

Nevím, jestli mě to, že nejsem imunní, zbavuje odpovědnosti za to, jak skončí svět. Rozhodně se tak tedy necítím. Thomas, Pánvička, Aris, Brenda i Jorge totiž imunní jsou... a pokud jim nepovím, co mi právě řekl Aris, v životě už v klidu neusnu.

Je možné, že bychom mohli všechno napravit? Opravdu jsem tomu kdysi věřila?

Teď, když kráčím setmělou hlavou k místu, kde všichni sedí a snídají ve světle baterek, tomu totiž nevěřím ani za mák. ZLOSIN životy ničí, nezachraňuje je, a já skutečně netuším, jak by díky těm hrůzám, které jsme zažili, mohli najít lék na erupci.

Musím si promluvit s Thomasem.

Dojdu k ostatním, čapnu si vedle Newta a obejmu ho kolem paže, zatímco přežvykuje tyčinku, a on se na mě usměje. Vypadá přitom tak mladě a bezstarostně, až mě z toho zabolí na hrudi. Stejně jako každý den od okamžiku, kdy nám Krysák - totiž Janson - oznámil, že nejsme imunní, mi hlavou bleskne myšlenka, že si zaslouží něco lepšího.

Co kdyby ZLOSIN ten lék objevil? Co kdyby ho dokázali zachránit?

,,Dáš si konzervu, tyčinku, konzervu... tyčinku anebo, hmmm, konzervu s tyčinkou?" zeptá se mě Pánvička a ukáže ke svým nohám, kde se povaluje několik kusů od obojího. Ostatní se rozesmějí a Brenda kývne směrem k jídlu a pronese: ,,Všechno to chutná jako stará ponožka."

,,Ty víš, jak chutnají ponožky?" zeptá se jí Minho.

,,Jo. V noci olizuju ty tvoje," protočí dívka očima.

,,No," nakrčí kamarád nos, ,,to tedy nevím, jestli by mě to nemělo znepokojovat..."

Zatímco se ostatní začnou dohadovat, najdu pohledem Thomase. Sedí vedle Brendy, ruce má pohozené přes kolena a jak zjistím, zaujatě pozoruje mě a Newta. Blonďák si toho nejspíš nevšimne, já však mávnu rukou, což Thomase přiměje zamrkat a střetnou se s mýma očima.

,,Musíme si promluvit," naznačím mu neslyšně a on lehce znepokojeně kývne a vstane. Stisknu Newtovu paži a tiše špitnu: ,,Hned jsem zpět."

 Když vstávám, setkám se s Arisovým pohledem. Pozoruje mě a nejspíš se snaží zjistit, jestli teď řeknu Thomasovi, jak to všechno bylo. Aris do jisté míry věděl, co Teresa chystá, co chystá ZLOSIN, a vlastně mi i naznačil, že si myslí, že utéct od nich byla chyba. Opětuju jeho pohled a hořečnatě přemýšlím. Je tady, aby nás zradil? Je tady, aby nás dovedl zpátky ke ZLOSINu?

 Ne. Ne, on se nikam nechystá. Už se ke ZLOSINu nevrátí. Ví, že testy skončily. Jen chtěl, abych cítila, co cítí on. Vinu. Rozervanost. Abych věděla, že nic není černobílé. 

Povedlo se mu to.

,,Děje se něco?" zeptá se mě Thomas, když společně dojdeme o kus dál, a mě zase bodne u srdce, když se mu podívám do hnědých očí.

,,Mluvila jsem s Arisem," vyhrknu a pak mu sdělím vše, co uznám za vhodné. Ani slovem se přitom nezmíním o tom, že Aris o něčem z Teresiných plánů věděl nebo že by se mu nedalo věřit. Nevynechám ovšem to, co mi řekl o léku a o tom, v co jsme kdysi věřili, v co věřila i organizace, která nás protáhla peklem.