Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

43.

Tahle kapitola se mi líbí. Je sice delší, ale zase má boom. Chápete. 😂 Taky vám chci říct, že co se týká jmen Placerů před labyrintem, nemusí to sedět s originálem - četla jsem jen původní sérii, k prequelům jsem se ještě nedostala. No nic. Už jsem vám dlouho nezopakovala, že jste super, zbožňuju vás a je neskutečný, že pořád čtete. Zkusím teď přidávat víc. All the love❤

Je to úplně jiné setkání, než jsem čekala.

 Nevrhnu se na Thomase a ani nezačnu křičet nebo cokoliv podobného. Vlastně neudělám téměř nic, jen sevřu popruhy batohu a zůstanu na něj koukat. Vypadá příšerně. Na oku má monokl a ze rtu mu teče krev, nehledě na to, jak je zpocený a celý potrhaný. Když se na mě podívá, v jeho hnědých očích se blýskne nějaká emoce, kterou nedovedu zařadit.

  Čekám, že se mě zmocní vztek, ale to, co pocítím, je obrovská vlna paniky a smutku, která se smíchá do jedné velké úzkosti. Couvnu a mám pocit, že nemůžu dýchat. Do očí se mi tlačí slzy a hrudník se mi prudce zvedá. 

 ,,Lauro," osloví mě Thomas tiše a já se otočím na Jansona, který se spokojeně usmívá. Můj výraz ho ale zjevně vyvede z míry. Někde za mnou se zběsile rozpípá nějaký přístroj a já pohledem zaletím ke dveřím.

 ,,Musím ven," dostanu ze sebe trhavě a natáhnu ruku, Janson mě přes ni ale praští a znemožní mi tak se východu vůbec dotknout. Ušklíbne se na mě. Zatraceně! Nemohl by se na mě přestat tak tlemit?

 ,,Nikdo nikam nepůjde," prohlásí a otočí mě k Thomasovi čelem. Jeho pohledu okamžitě uhnu. Dívám čím dál tím trhavěji.

 ,,Pane," promluví jeden voják tónem, díky němuž nemusí ani dodávat nic dalšího. Kývne ke mně zbraní, jako by chtěl poukázat na to, že už skoro nepopadám dech.

 ,,Má záchvat paniky," prohlásí Janson a znovu se na mě ušklíbne. ,,To brzo přejde."

 Se sevřeným hrudníkem hledám něco, na co bych si mohla sednout. Pořád nepopadám dech a zachvátí mě strach, že pokud se brzo neposadím, zkolabuju. Jenže jediné místo je vedle Thomase a tam se nedovedu přinutit jít.

 Chlapec si to zřejmě taky uvědomí, protože vyskočí na nohy a popadne mě pod paží. Obličej má zkřivený obavami. ,,Hej, to bude v pohodě..."

 Oženu se loktem a zasadím mu ránu do obličeje - přímo do oka, které mu už dnes stačil někdo pohmoždit. Hned na to mu dupnu na nohu a odstrčím ho od sebe. Přestože má pevný stisk, je nucen mě pustit. A potom se konečně dostaví hněv, na který jsem čekala. 

 Dojde mi, proč jsem tady. Přišla jsem za ním. Proto jsem vyrazila ze Spáleniště. Protože vyskočil z toho auta, vytáhl pistoli a prostřelil Newtovi lebku.

 Plivnu k jeho nohám a rozkřičím se tak moc, že se to rozlehne celou laboratoří a možná i mimo ni. ,,Nepřibližuj se ke mně! Vrahu! Odpornej hajzle!" Napřáhnu pěst, někdo mě ale chytí zezadu - jeden z těch mužů, které si s sebou vzal Janson jako své osobní strážce. Ječím a kopu kolem sebe, ale nakonec mi nezbývá než toho nechat. Srdce mi buší šílenou rychlostí a když zírám na svírajícího se Thomase, myslím jen na zvuk, který vyšel z té zbraně, kterou zabil Newta. 

  Něco ve mně povolí a mně se po obličeji spustí slzy. Poprvé za dobu, kterou jsem s Thomasem v místnosti strávila, se přiměju podívat se mu rovnou do očí. 

 ,,Proč?" zašeptám a vydere se ze mě vzlyk. ,,Proč?"

 Thomas se narovná a v jeho hnědých očí se zalesknou slzy. Zkřiví obličej pod náporem bolesti a já si nejsem jistá, jestli je fyzická nebo duševní, když se na mě ale dívá, rve mi to srdce. Vidím ho, jak se spolu smějeme na Place, jak mi podává pomocnou ruku - vidím ho jako nejlepšího kamaráda kluka, kterého miluju, jako jeho i mou oporu.