Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

27.

Takžeee, rozjela jsem se s přidáváním, protože teď už vlastně můžu, když mám LM dopsané. Přikládám vám audio nahrávku, protože je sad af a já nevím, strašně mě bavilo hledat Newra songy a nahrávky, co jsou sad af, chápete?:D:D Příští kapitola je happy. To jen tak na uklidněnou. Moc vám děkuju za podporu! Jsem ráda, že to se mnou táhnete až do konce a že se pořád objevují noví a noví čtenáři <3 Jste úžasní!

Vrátíme se zpátky domů a nikdy už o tom znovu nemluvíme. Minuta střídá minutu a my se prostě jen držíme za ruku, zatímco usínáme, a já už ho nenechávám být samotného více než několik minut denně. Jsem vždycky poblíž, sleduju, co dělá, odklízím z cesty všechno, čím by si mohl ublížit. Myslím na zbraň pod naší postelí a nevím, kdy bych ji mohla dostat z domu někam, kde ji nikdy nenajde. 

 Většinu nocí civím do stropu a poslouchám jeho nepravidelný dech, bráním mu, aby spadl z postele, když sebou cuká v noční můře, vykřikuje slova, jména, občas jen ječí. V momentech, kdy je potichu, kdy se jeho nádechy zmírní a v domě nastane ticho, připomínám si všechny dobré momenty, které jsem s ní sdílela. 

 Snažím se samu sebe přesvědčit, že to bude dobré, že zase najde stabilitu a jeho stav se zlepší. Všechno, co mi ale řekl, mě jen utvrdilo v tom, co jsem sama věděla a co mi říkali i všichni okolo - lepší už to nebude a já si neumím ani představit, čím si asi prochází.

 Ztrácí sám sebe. Ztrácí se úplně. Co na tom, že mě to čeká taky, když prvně přijdu o něj? 

 Chvíli si přeju, aby erupce už přišla i ke mně. Přeju si, abych nic necítila. Jenže prázdno, které cítím, nezpůsobuje virus.

 Připadám si nejosaměleji v celém mém životě a vím, že Newt je na tom o moc hůř. A i když jsme vedle sebe, svíráme naše ruce a jsem pro sebe důležití, každý jsme se dostali do úplně jiné situace a ani jeden z nás neví, jak z ní ven.

 Ještě v tu noc, kdy se vrátíme ze střechy a lehneme si v ložnici vedle sebe, mi Newt řekne: ,,Dělám to jen kvůli tobě."

 ,,Co děláš jen kvůli mně?" zeptám se ho tiše.

 ,,Poslouchej, Lauro," zašeptá a sevře mou ruku v jeho, políbí mě na špičky kloubů a zavře oči. ,,Ty neumřeš. Nestáhnu tě s sebou, jasné? Nepůjdeš ke dnu jen proto, že jdu ke dnu já."

 Neposlouchá mě, když mu připomínám, že i když to ještě necítím, ani já nejsem imunní. 

 ,,Budu se snažit. Kvůli tobě," řekne a já přikývnu. Všechno ve mně je přitom úzkostlivě stažené. Protože pokud se snaží jen proto, že mě nechce stáhnout s sebou, i když já dolů stejně nakonec půjdu... jaký to má potom smysl?

 A tak se rozpláču a on mě objímá a drží. Pro předstírání už není prostor. Naše iluze se definitivně rozpadla.

Poprvé za šíleně dlouhou dobu se mi zdá sen o mé rodině. O té imaginární, o té, kterou stvořil ZLOSIN, abych si myslela, že svět je normální, abych podle toho v labyrintu jednala. Ten sen protíná hlas Lindsay.

 Říká: ,,Budeš si myslet, že žádná erupce nebyla."

 Odpovídám jí: ,,To je strašná blbost. Proč?"

 ,,Protože potřebují zvláštní subjekt, to nevíš? Potřebují ojedinělé proměnné."

 V tom snu sedím u našeho stolu v kuchyni a táta smaží vajíčka u sporáku. Venku je krásně, máma se stará venku o květiny, začalo jaro. Cpu se cereáliemi, které nejsou ani slepené, ani změklé, a houpu nohama.

 ,,Lauro!" volá mě máma a klepe na okno v kuchyni. Povytáhnu obočí a ona ukáže směrem ke vchodovým dveřím. ,,Někdo za tebou přišel!"

 Vteřinu na to se rozezní zvonek a já vyskočím ze židle tak prudce, až vyliju mléko z misky s cereáliemi. Táta na mě povytáhne obočí a já zrudnu, pak protočím očima máminým směrem, protože tleská a opakuje: ,,Mazej otevřít! Mazej otevřít!"

 Vyjdu na chodbu.

 Lindsayin hlas: ,,Budeš si prostě myslet, že  je to jen zlej sen. A potom..."

 Já: ,,Zjistím, že to není pravda."

 Na chodbě se podívám do zrcadla. Vlasy mám dlouhé, zářivě světlé, tváře plné. Nevypadám jako troska. Zvonek znovu zazvoní. 

,,Už jdu!" zavolám a rozběhnu se ke dveřím, načež zakopnu o rohožku. Zakleju, vydechnu, vezmu za kliku a otevřu dveře.

 ,,Lauro," říká mi Lindsay, ,,oni si s tebou budou hrát. Dost možná to prostě vůbec nezjistíš. Budou ti... vnucovat věci... házet klacky pod nohy. Chtějí, abys tam všechno ovlivnila. Dokonce i Teresa neví, co všechno se stane."

 ,,Jsem proměnná," vzpomenu si na slova Pageiové. 

 ,,Jsi zmatek," dodá Lindsay.

 ,,Ahoj." Před vchodovými dveřmi stojí Newt, vlasy má upravené, na sobě bílou košili a džíny. Užasle zamrkám a on se usměje a zvedne do vzduchu kolečkové brusle, které drží v rukou. ,,Tak co?" zeptá se pořád ještě s úsměvem. ,,Připravená?"

 Natáhnu se pro něj, vlepím mu pusu na tvář a vtáhnu ho na chodbu. ,,Jasně, že jsem. Nejdřív si ale dáš snídani. Táta tě chce poznat."

 Newtovi se na tváři usadí výraz čirého děsu, zatímco já se rozesměju a zavřu za ním vchodové dveře.

 ,,Navždycky budu vědět, jaký život bych mohla mít," zašeptám a před očima se mi objeví Linsayina tvář, její rudé vlasy a ustaraný výraz. Přikývne. 

 ,,Budeš mít pocit, že ti vzali něco, co nikdy ani nebylo tvoje."

Nikdy nebudu mít možnost Newta představit rodičům, protože moji rodiče neexistují. Nikdy nepozná tu zářivě se usmívající Lauru s dlouhými vlasy a já nikdy nepoznám toho nekulhajícího Newta s kolečkovými brusli a chlapeckou rozpustilostí. On a já nikdy nebudeme mít normální život.

Sny jsou prostě občas jen sny.

 Přistihnu se, že v následujících dnech utíkám myšlenkami jinam. Přemýšlím, co asi dělají Thomas a ostatní. Už pracují na zničení ZLOSINu? Odpustili Terese?

 Přeju si, aby se vrátili. Vyhlížím z okna v obýváku světla jeepu a koušu se do rtu pokaždé, když mě přitom Newt nachytá. A každým dnem doufám víc a víc, že se naši přátelé znovu objeví. Nevím, co přesně bych po nich potom chtěla. Nejspíš by mi stačilo, kdyby tu prostě jen byli. Abych tíhu toho všeho nenesla sama. Abych nemusela sama sledovat, jak se Newt vytrácí, sama.

 A přesto vím, že je dobře, že tu se mnou nejsou.

 Newt chodí okolo mě s knihou a listuje s ní pořád dokola, potom na mě upírá hnědé oči. ,,Slova nedávají smysl," řekne a já zamrkám. 

 ,,Cože?"

 Praští knihou o zem a vjede si prsty do vlasů. ,,Nedokážu to přečíst," vyhrkne a praští rukou do zdi. ,,Všechno se mi míchá dohromady a slova nedávají smysl."

 Vstanu a položím mu ruku na rameno. ,,Přečtu ti je," řeknu a on se ke mně obrátí a přikývne. Ohnu se pro knihu a přejedu prstem po jejím hřbetu. Je to nějaká detektivka - něco, nad čím by Newt ještě před dvěma týdny ohrnoval nos. Posadím se na sedačku a on mě následuje, schoulí se ovšem do klubíčka  a položí si hlavu do mého klína. Vydechne a já položím jednu ruku do vlasů. Když se dám do čtení, na stránky dopadnou mé tiché slzy.