Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

15.

Ahooj! Tak už jsou tu prázdniny (thank god) a já vám chci popřát, ať si je hezky užijete (moc nepijte - a to říká někdo, kdo má v srpnu osmnáct, pffff), vytvořte si zážitky, poznávejte nové lidi a jednou týdně kontrolujte Wattpad, protože se budu snažit přidávat kapitoly i dál. Ale známe se, že jo, takže mi kdyžtak neutrhněte hlavu, když se občas neozvu:D.

 Ještě jednou vám za všechno děkuju. Už mi zbývá jen cca 10 kapitol a Last Memory budu mít v konceptech kompletní... ty jo. Síla, co? Nějak to utíká. 

 No nic. Mějte se a smějte se a ahoj u další kapitoly! <3

,,Měli bychom si promluvit," oznámím Newtovi o další půl hodinu později v obýváku, když vylezu ze sprchy a převleču se do oblečení předchozí obyvatelky domu. Newt už má na sobě taky jiné oblečení - plátěné kalhoty a šedé triko - a zvedne ke mně oči od knížky, kterou čte. Pousměje se, jeho výraz ale okamžitě zvážní, když si všimne mého postoje. Odloží knihu a přikývne.

 ,,Jasně," vydechne a poposedne si, aby mi vedle sebe uvolnil místo. Přejdu k němu a sednu si.

 ,,Takže," začnu a odkašlu si, nervózně si přitom hraju s prsty. Potom na něj odhodlaně upřu oči. ,,Přemýšlela jsem... a myslím, že bychom měli zůstat tady."

 Newt překvapeně zamrká. ,,Tady?"

 Přikývnu. ,,Tady. Ostatní se zdržují v tom centru proto, že mají strach, aby pro ně nepřijel ZLOSIN. Myslím, že tuhle obavu už jsme asi překonali. Líbí se mi tady a když si to tu zabarikádujeme proti raplům," při tom slově ztěžka polknu, ,,bude to tu dostačující."

 Newt se rozhlédne a zacukají mu koutky úst. ,,Lauro, ty chceš, abychom spolu začali bydlet? To je ale celkem zásadní krok v našem vztahu."

 Užasle na něj civím, dokud mi nedojde, že si dělá srandu. Protočím očima. ,,A pak taky... byla jsem za Maddie. Než se stalo to s tím klukem."

 Newt si opět poposedne a přejede si prstem po spodním rtu. ,,Říkal jsem si, kde jsi byla," řekne jen.

 ,,Mluvila jsem s ní o ZLOSINu. O dalších labyrintových testech."

 Newt se střetne s mýma očima a já se zarazím. Vím, že bych mu to měla říct, slova se mi ale vypaří z úst a já na něj jen koukám, pohlížím si jeho tvář a dohaduju se sama se sebou o tom, co je správné... přičemž už to dávno vím.

 ,,ZLOSIN je zahájil," oznámím mu. ,,Další testy. Takže počítám, že Thomas a ostatní je nejspíš budou chtít zastavit."

 Newt zamyšleně přikývne a já vím, že tohle není dost. Srdce mi buší jako splašené. Nechci mu lhát. Nechci mu nic zatajovat. Ale to, co jsem dnes viděla, to, co je nyní v něm a pomalu to maže všechno, co o něm vím a co o sobě ví i on sám, mi zavazuje jazyk nadobro. A cítím, že nemám jinou možnost než přijít s něčím, co ho uklidní.

 ,,Pořád jsem myslela na to, co řekl Aris, Newte," pronesu a koukám přitom na jeho rameno. ,,Že jsme byli poslední nadějí na nalezení léku. Chvíli jsem byla přesvědčená, že utéct byla chyba... a možná že i byla, protože kvůli tomu teď startují další testy. A chtěla jsem... myslela jsem, že bychom je mohli zastavit. Najít ostatní a jít proti ZLOSINu s Pravou rukou."

 Newt ke mně střelí očima a já, překvapená tím, že všechno, co říkám, je zatím pravda, zformuluju v ústech čistou lež: ,,Jenže ta erupce je silnější než já. Už vím, proč bylo lepší, abychom odešli. Já to udělat nemůžu. Nezvládnu to." Zavřu oči, zvedá se mi žaludek. Milosrdná lež. Lži, Lauro. Pověz mu, že si přeješ zůstat tady a už o ZLOSINu znovu nemluvit, že se chceš od jeho zničení a od Pravé ruky držet dál. Tvrď, že je to kvůli tobě, zeptej se, jestli to pro tebe může udělat... i když ve skutečnosti to děláš ty pro něj. Protože Newt si zaslouží něco lepšího než strávit zbytek života honbou za pomstou. Newt si zaslouží něco lepšího než strávit své poslední dny příčetnosti takhle.