Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

30.

Víte, čí smrt se blíží na 150 % ? Moje. 

Zamknu se v koutě dětského pokoje, protože v obýváku je příliš velká zima - do kuchyně z něj nejsou žádné dveře, a tak do něj proudí studený vzduch z rozbitého okna. Vezmu si z pohovky deku a vyjdu nahoru. Ani nenahlédnu, jestli Newt spí - v ložnici není nic, čím by si mohl ublížit, a na podlaze spatřím krvavé stopy, které jasně říkají, že je uvnitř. A protože není kam jinam jít, zamířím do druhého pokoje a přivřu za sebou dveře.

 Stojím a váhám, jestli by nebylo lepší je zavřít úplně. Pak ale usoudím, že to nemůžu - pokud Newt vyjde ven, budu ho muset zastavit. Když jsem mu naposledy dala prostor, odešel z domu a pak jsme společně málem skočili ze střechy. 

 Uchechtnu se a uvědomím si, že mi po obličeji stékají slzy. Hodím deku na zem a přejdu po prázdném pokoji. Na stěnách visí obrázky žiraf a slonů a v rohu se nachází dětská postýlka. Zakopnu o hračku, která vypískne a já se šíleně leknu - pak do ní kopnu a znovu se rozesměju.

 A pak ten smích přejde ve vzlyky, plynule, jako by to byla naprosto přirozená věc. V ten okamžik vážně silně pochybuju, že já erupci nemám a že bych mohla být imunní. 

 Posadím se na zem a hračka pode mnou znovu vypískne - popadnu ji a švihnu s ní o zeď, načež si obejmu nohama kolena a dál se dusím vzlyky. Mohlo by to tak být? Věděl to ZLOSIN, nebo se prostě jen spletl? Udělali to snad naschvál? Proč by to dělali?

 Ať se snažím sebevíc, nedovedu se rozhodnout ani pro jednu z možností. Jestli si myslím, že jsem imunní? Ne. Ale jak to vůbec můžu vědět? Co když šílím? Co mám dělat?

 A co hůř... co když imunní opravdu jsem?

 Newt už se jisto jistě řítí tam, odkud mu nikdo, ani já, ani Placeři, ani on sám, nemůže pomoci. A až bude odepsaný, na ničem z toho, co mezi námi kdy bylo, už nebude záležet. Na ničem. Budu jen ta, co přežila, zatímco on nedostal ani možnost. Bude mě nenávidět a já se budu nenávidět a budu muset žít s tím, že se úplně ztratil. Protože má pravdu. Je to nefér. On si zaslouží být zdravý mnohem víc než já. 

 Jsem jenom holka ze ZLOSINu. Věděla jsem, do čeho jdu, když jsem šla do labyrintu. Věděla jsem, že jsem imunní? Snažím se si rozvzpomenout, dosáhnu ale jen toho, že mě rozbolí hlava. A modlím se, ať to není pravda. Modlím se, ať jsem nemocná. 

 Je to celkem ironie. Od chvíle, kdy jsem zjistila, že dostanu erupci, jsem se s tím faktem snažila smířit, a v momentě, kdy jsem ho už přijala, v okamžicích, kdy jsem dokonce doufala, že už se začne projevovat, zjistím, že podle Newta ji nikdy nedostanu. A co víc - jeho slova dávají smysl. Jsem tu už příliš dlouho, mezi raply, na Spáleništi, na to, abych byla pořád v pořádku.

 Možná jsme to vážně měli skončit.

 Narovnám se a pohlédnu na dveře do chodby. V domě je zase naprosté ticho, skoro jako by v něm nikdo ani nebyl. A uvědomím si, nad čím přemýšlím. 

 Zatím erupci nemám a ani nevím, jestli ji dostanu. U Newta už je to ale jiné. A on mě potřebuje. Nemůžu si dovolit fňukat, že to pro mě je těžké. Zatraceně. To Newt má na tohle všechno právo. A já tu musím stát a držet ho v realitě tak dlouho, jak jen to bude možné. 

 Popadnu deku a zabalím se do ní, načež otevřu dveře a vejdu na chodbu. Třikrát se zhluboka nadechnu, než vezmu za kliku do ložnice. 

 Newt leží na své straně postele, zády ke mně, schoulený do klubíčka. Vedle sebe má na nočním stolku zapálenou svíčku.