Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

31.

Touhle kapitolou rozjíždím koloběh částí, které bylo hodně těžké napsat. Bylo to všechno v plánu dřív, než jsem vůbec dokončila AG, ačkoliv musím říct, že jsem hodně váhala, jestli to nakonec fakt udělám. No.... udělala. A doufám, že mě nezabijete. A teda jako... záhul na emoce teprve přijde. Věřte mi.

 Mám vás ráda. (To hlavně pro případ, že byste se mě fakt rozhodli přijít zabít.:D)

Je několik věcí, které si o té noci budu navždycky pamatovat.

 Bylo teplo. Překvapivé, vzhledem k tomu, jak studené bývají v poušti noci. Když vyjdu z domu, mám na okamžik pocit, že je léto a já si jdu do supermarketu koupit zmrzlinu. Hloupost.

 Newt na mě počká a vezme mě za ruku, jako by ho vzduch venku trochu probral. Stále se ale vyhýbá mému pohledu. Podívá se na mě ten večer tak málo. Strašně moc málo.

  Nemůže tak ale alespoň vidět obavy a zároveň i jiskru naděje, které se mi mísí na obličeji v jednu neurčitou grimasu. Hudba vyřvává šíleně nahlas a raplové sami jsou taky ohromně hluční, přesto se nemohu ubránit pocitu, že tohle všechno může přinést i něco dobrého. Všichni přece nemůžou být odepsaní, ne? Musím najít i někoho, kdo je na tom stejně jako my. Jako je Newt. Někoho, kdo mu ukáže, že se s tím dá žít.

 Budu si vždycky pamatovat, co měl ten večer na sobě. Džínové kalhoty tmavé barvy, ošuntělé, roztrhané. Šedé tričko a vytahanou mikinu. Vlasy mu trčely do všech stran a navzdory jeho propadlým tvářím a unavenému výrazu mu to slušelo. Vypadal jako ten vytáhlý kluk, co ho potkáte večer, jak se poflakuje okolo s kapucí na hlavě a sluchátky v uších.

Tisknu jeho ruku a křečovitě se na něj usmívám. Pokrčí rameny, jako by ze sebe chtěl něco setřást. Pak mi oplatí stisk ruky.

 ,,Bude to zábava," řekne ke mně a vůbec to nezní, jako by to měla být pravda. 

 ,,Jasně," přitakám a znovu se na něj usměju. Vejdeme mezi první raply. U jednoho z mnoha přítomných sudů s ohněm spatřím Harryho, muže, kterého ještě před pár týdny měla spousta lidí za blázna, že v nich vůbec topí. Teď byli jeho nápadem zdá se všichni uneseni. Rozhlédnu se - osob je okolo tak sto, možná sto padesát, a ztratit se v davu se zdá až příliš jednoduché. 

 Uprostřed ulice je naházeno na sobě několik kusů nábytku a všeho možného, co se sem podařilo přitáhnout. Pochopitelně je to náhražka dřeva - vzhlédnu k obloze, kam šlehají plameny, a musím uznat, že rozhodně všechny ty věci hoří pěkně. Ještě před nějakým časem bych měla strach, že něco chytne. Možná bych dokonce požadovala, aby to někdo uhasil, než dojde ke zranění. Teď jen fascinovaně zírám do plamenů, dokud mě Newt nezatahá za ruku, a posléze kličkuju mezi velkými kusy žhavých kusů odletujících z ohně a doufám, že mě nepopálí. 

 ,,Newte, ahoj," zavolá najednou někdo z davu a chlapec mě zastaví. K mému překvapení si to k nám kráčí Charlie, v ruce svírá bourbon, jak mi sdělí etiketa na láhvi, a věnuje nám opilecký úsměv. Spíše než nám ho spíše věnuje Newtovi, abych pravdu řekla - následně uchopí hocha kolem ramen a tím mě přiměje ho pustit a couvnout. 

 ,,Slyšeli jsme od vás včera nějakej rámus," prohlásí Charlie a mě zcela ignoruje. Založím si ruce na hrudi a Newt ke mně střelí pohledem, než pokrčí rameny.

 ,,O nic nešlo, Charlie," prohlásí. ,,Jen jsem rozbil okno."

 Charlie se hekavě rozesměje a zase Newta pustí. ,,Dáš si s náma něco k pití?" zeptá se ho a máchne bourbonem zřejmě ke své partě, kterou ovšem v davu nedovedu rozeznat. Očekávám, že ho Newt odmítne, on se ale k odpovědi nemá, a tak musím zasáhnout já. Natáhnu se po jeho ruce a postavím se po jeho boku.